INDIE & PÁKISTÁN

Cesta. Toho času třetí. Sprcha. Telefon. Lukáš. Petr. Fryšták. Jízda tmou. Přebalení věcí. Kousek filmu Hindukuš 1965/67 Inž. Vladimír Šmída. Pan a Paní Kozubíkovi přejí štastnou cestu. Internet. Napsal Jirka. Isabelle. Krátký spánek. Automatická vrata se automatiky otvírají, přijíždí Kázet & Majk & Lucka. Zuby nehty. Rakousko. Vídeň. Letiště. Today's Zaman noviny v letadle. Ti, co seděli u okénka vyprávěli o velkých lodích. Chtěl bych poznat Bospor, Dardanely; Raději však sedím na prdeli. Istanbulské letiště. Menší humus než v Moskvě. Přesedáme do většího, mezikontinentálního stroje. Místa uprostřed ihned měníme za volná u okénka. Petr se úšklebkovitě směje. Hvězdy. Měsíc. Vzpomínky na minulost. Jupiter je znatelně výše, než je v domácích končinách zvykem. Tma. Světýlka. Asi Írán. Hluboko pod námi bouřka.

NEDĚLE 22. ČERVENCE
Delhi. Tma čekání na rozednění. Noviny. Směnárna. 39,60Rs za 1$. V Indii i v Pákistánu se platí v rupijích, zkratka Rs, v každé zemi mají jiný kurz, podobně jako v ČR a na Slovensku se platí v korunách, a přitom jde o úplně jiné bankovky. Voda. David si stojí frontu na turecký záchodek. Evropská mísa osaměle vyhlíží ve vedlejší kabince. Už prý zapomněl, jak se vytírá zadek vodou z kelímku. V 6h berem dva taxíky do města. Lepší než brát ve 2h šest taxíků. Dělíme se s klukem z Izraele.
-Už jsem v Indii potřetí. Tentokrát za kamarádem do města severozápadně od Delhi.
Nádraží. Lístky prodávají až od 8h, batohy do úschovny. Snídaně-proč s prvním průjmem čekat, jsme tu jen měsíc. Musíme, dle Davida, zážitků stihnout co nejvíce. Lukáš je ve svém živlu. David střídavě odpovídá na otázku, proč se mu tu líbí, ale ne zas tak moc, aby tu zůstal na celý život. Důležité je srovnání. Jedno bez druhého postrádá smyslu. Někdy bych sem rád jel s jinými kamarády a dělal jim průvodce. Předal zkušenosti dál. Možná někdy. Aby se sebou měli kamaráda, co ví, kde je nádraží a kde se prodávají lístky na vlak. Vyrážíme dobýt město. Pár špatných fotek. Mango a granátové jablko. Čistič uší. Petr s Lukášem. Jeden z nadšení z neznámého, druhý z nostalgie. Knihkupectví. Lukáš si tu před třemi lety koupil nějaký spiel. Nejhorší jsou ty ženské vystrkující holá záda. Naštěstí je tu 90% chlapů. Všichni mají pěkné oči. Rikšou k Červené pevnosti. Naskládali jsme se vši do vozítka. Kluci vzadu, Leňa na nich, já vpředu objímajíce řidiče, snažíce se nevypadnout. Dlouhá řada a vedro nás odrazuje. Jdem do konkurenčního chrámu přes ulici. Boty venku. Rýže obětovaná bohům všude po zemi. Košile. Ekologická rikša- na lidský pohon- žádné zplodiny. Už to někdo chytrý chtěl zakázat. Argument, že rikšáci bez práce by umřeli hlady, byl nakonec silnější. Taxikáři mají za povinnost jezdit na plyn. Nádraží. Pes na kolejích. Vlakem do Amritsaru. Sedíce vedle Sikha s oranžovým turbanem, snažíce se vést rozhovor, moc jsem nerozuměl.
-Co děláte?
-Jsem učitel. High school, Punjab. Mluvím Hindu a ještě jeden místní jazyk (jméno jsem zapomněl) . Jsem Sikh.
-…a anglicky…
-ne, anglicky vůbec neumím.
Střídavě spánek. Dej si nohy klidně na druhou lavku. Hmm. Dík. Indové mají osobní prostor mnohem menší než Evropané. Dveře ve vlaku se nezavírají, Indové v nich stojí a hledí na ubíhající krajinu. Stejně jako chlapec přibližně stejně starý jako já.
-Ahoj! Jo, já jsem studoval fyziku dva roky, ale bylo to těžké, teď dělám ekonomii MBA. Mám starší sestru a bratra. Sestra se provdala do Kalifornie a má tři auta. Tři. Představ si to. Tři. Chápeš?
Po pravdě řečeno jsem to teda moc nechápal, ale budiž. Amritsar. 50Rs ke chrámu. Ubytovna. Procházka ke chrámu. Celý ze zlata, kolem svatá voda, ryby, čtvercové nádvoří z bílého mramoru. Chrám je jako by nedosažitelný. Vede k němu sice lávka, ale nepatrná, přehlédnutelná, nepodstatná. Ryby. Fotky. Jídlo zdarma. Nutný šátek na hlavu, naštěstí na místě půjčitelný. Sprcha. Čekajíc frontu, potkávám Izraelce.
-Jsem tu čtvrtý den, celkem na dva měsíce.
-Co to čteš?
-Ale leželo to tu na lavce, o Kundolíze Rýžové, americké ministryni zahraničí, nemají ji zde moc rádi.

PONDĚLÍ 23.ČERVENCE
Autem na hranici. Kontrola. Kontrola. Kontrola. Kontrola. Poslední asi nejlepší. Velká místnost, snad i přes dvě patra. Dva dlouhé stoly na vybalování zavazadel. U stropu větráky a okna. Opadaná omítka. Dveře do zahrady. Na práh přiletěl neznámý pták. Možná hrdlička nebo drozd. Pelikán to rozhodně nebyl. Nějaký holubář by ho možná poznal. Zavrávoral a spadl ze schodů pryč do zahrady a tím zmizel za obzorem. Asi pojedl něco kvalitního jedu na krysy. Welcome in Pakistan. Měním peníze v kurzu 77Rs za euro. Svezem Vás z hranic do nejbližšího města za 400Rs. Usmlouvali jsme to na 25Rs, odmítli a jeli MHD za 14Rs. Dávám se do řeči s prodavačem lístků. Ashi. Přijíždíme do Lahore.

ÚTERÝ 24.ČERVENCE
Busem do Mansehra. Jídlo a dalším busem do Gilgitu. Už se začíná stmívat. Tři policejní kontroly. Urvalo se kus cesty. Zasypalo ji kamení. Bus staví v Chilas. Hotel za 700Rs pokoj pro dva. Berem dva, ať máme pokoj. Procházka městečkem. Kolem vrcholky nad 5000. Velký Vůz. Měsíc. Sedíme u plotu, přichází k nám místní na kus řeči.
-Česká Republika? Ano, znám. Jednu ze svých zbraním mám ze Zbrojovky Brno. (Asi jich má víc.) Jsem geolog. Master of geology. Zkoumáme terén, chceme v Chilasu stavět vodní elektrárnu na Indu. Trochu to již znám, jako předchozí zakázku jsem prozkoumával místní hory. Území o rozloze 80 000km². Je tu hodně nalezišť zlata, stříbra a spousty jiných drahých kovů. S velkou pravděpodobností se to bude všechno v blízké budoucnosti těžit.

STŘEDA 25.ČERVENCE
Busem do Gilgitu. Cestou za oknem vrcholek Nanga Parbat. Sesypaná cesta. Auto s cisternou na hřbetě po kolena v bahně. Nálady a pocity běží rychleji, než je stačím zapisovat. Gilgit. Vanem do Karimabádu. Van je něco mezi menším autobusem a dodávkou, pět řad po čtyřech místech k sezení. Je nás zhruba dvacet plus jeden na střeše. Drží batohy nebo se drží batohů? Střídavě s Davidem zvědavě nakukujeme, jestli ještě nespadl. Vedle mne sedí průvodce.
-Už do tohu fušuju 19let, začal jsem ve 20. (Takže mu nejspíš bude 39.) Většinou tady na Karakoramu. Mám tři děti, manželka učí v Karimabádu v japonské škole. Před lety tu zemřel při výstupu na sedmitisícovku slavný japonský horolezec. Jeho manželka ji postavila k uctění manželovy památky. Každým rokem se v Japonsku dělá sbírka na chod školy, děti-studenti si platí školné a všechno dohromady to funguje. Podívej, nalevo. To je Lady Finger, na vrcholu bydlí královna v mramorovém paláci, nikoho nahoru nepustí. Palác je samozřejmě neviditelný. Pouze ve čtvrtek přes den a pátek večer ho můžou spatřit místní šamani a šamanky.
Stále nemám průjem, divné. Číňan s Angličankou.
-Ahoj. Studovala jsem geologii na University College of London, pak čtyři roky práce a dva a půl roku jsme cestovali- Jižní Amerika, Asie, Afrika. Pronajímáme v Londýně byt, na účet nám chodí peníze z nájmu. Teď jsme na dovolené v Pákistánu.
Karimabád. Jídlo. Net. Rainbow Hotel.

ČTVRTEK 26.ČERVENCE
Vajíčková snídaně. Bydlí s námi v hotelu čtyři Frantíci s jeepem.
-Jeli jsme z Paříže do Šangaje, tam dva roky pracovali, teď jedeme zpátky domů.
Vzhůru na Ultar Meadow. Napotřetí trefujem cestu. Už jsme skoro chtěli telefonovat Jirkovi. Meruňky. Všude. Kanál. Stavba vysekaná do skály.
Kemp se správcem Alim. 3270m.n.m.
-Studuju fyziku na Univerzitě v Gilgitu, po prázdninách jdu do třetího ročníku. Pákistán? Ne, vůbec se necítím jako Pákistánec. Bydlím v Karimabádu, školu nám platí Japonci, internet Kanaďané.
V noci hvězdy. Černé díry v mléčné dráze.

PÁTEK 27.ČERVENCE
Nahorudolů po schodišti band. Ještěrky. Koblížky. 4257m.n.m. Hon Pass. Aklimatizační výstup. Výhled na Rakaposhi 7788, Diran 7266, Ultar 7388. Spíme v kempu u fyzika Aliho.

SOBOTA 28.ČERVENCE
Sestup. Chůze nad propastí. Kanály na Marsu. Spíme v Duhovém hotelu v Karimabád.

NEDĚLE 29.ČERVENCE
Na benzínce nabíráme benzín do benzínového vařiče. Jeepem do Hoparu (vyslovováno Hoper) 2790m.n.m. Vesnice. Odplivující si domorodkyně před skupinkou čtyř bělochů- Petrovi není nejlépe, zvažuje zůstat v hotelu namísto plánovaného výstupu na Rush Peak 5098m.n.m. Měním pytlík sušených meruněk za dvě čerstvé.

PONDĚLÍ 30.ČERVENCE
Brzo ráno po stále ještě zamrzlém ledovci. Laškující domorodkyně nabízí meruňky. Ztrácí se v ledovci, doslova nám utekli, ale bylo to nefér, měli oproti našim pohorkám mnohem kvalitnějši obuv- papuče. Přecházíme druhý ledovec. Pláně. Jen my a batohy. Jako na měsíci. Na Marsu. Na obzoru silueta pana jaka. Táboříme v oáze. Potůček. Voda. Zjišťujem, že vařič zůstal u Petra v batohu. Rozděláváme oheň, vaříme do zásoby. Přišel na návštěvu bludný Holanďan.
-Cestuji s manželkou, potkali jsme se v Kolumbii. Máme dva nosiče. Živím se vším možným, učím ve škole, prodávám auta, pronajímám dům, píšu do novin…po Pákistánu máme v plánu jet po zemi domů, do Holandska.
Hlavně abys nezabloudil…

ÚTERÝ 31.ČERVENCE
Konečně mám i já průjem. Vycházíme v 6h, později by nám Slunce mohlo znepříjemnit výstup do plánovaných 4400m.n.m. Holanďan šel až k Rush Laku.

STŘEDA 1.SRPNA
Mlha. Vzhůru, kolem jezera Rush Lake. Lukáš neváhá. Vypadá to zde jako v Rumunsku-tráva, pasoucí se dobytek. O kus dál a výš volně přecházíme do krajiny Vysokých Tater. Suťovisko. Čekal jsem, že v 5098m.n.m. bude, když ne na sněhuláka, tak alespoň na malou přestřelku. Ale to jsem se spletl. Rush Peak je tuctová pětitisícovka. Koncem devadesátých let se o ní zmínili v časopisu Koktejl- hora, ze které je za pěkného počasí možno vidět Gasherbrum I. & II., Broad Peak a K2. Od té doby sem míří spousta Čechů.

PÁTEK 3.SRPNA
Odjíždíme z Hoperu směr Aliabád. Řezník na ulici. Vanem do Passu. Maďaři sedí na střeše. KKH. Řeka Hunza. Vesnice Passu: dva obchůdky, směrem k řece pár domků. Hotel Shisper view. Restaurace. Jako v Lípě na benzínce. Jako na D1 na odpočívadle. Placka se zeleninou. Vítr. Bunda. Procházka po vesnici. Hotel. Frantík cestovatel.
-Bydlí na půl cesty mezi Bordeaux a Toulouse. 10 měsíců na cestě. Amerika. Los Angelos. Nový Zéland. Austrálie. 3-4000euro na rok. Trubky v uších. Studoval Art plastiques, rok byl na stáži v Montrealu. Dred na bradě. Holá hlava. Zabiják.
Tma. Hvězdy. Náklaďáky.

SOBOTA 4.SRPNA
Výlet na mosty. Ostré Slunce sleduje výletníky. Egypt. Sfinga. Fata morgana. Most. Lano. Suché trámy. Při pohledu pod nohy se voda nehýbe a celý most se otáčí jako velký kolotoč. Zpět do pouště. Potkáváme Frantíka s Japoncem a ještěrkou. Druhý most. Vesnička. Paní zvoucí na čaj. Jdem stopovat zpět do Passu. Chlápek, co založil server seznam.cz
-koupili si s kamarádem letenku do Pekingu. Na letišti mírné překvapení. Eh, co tu budem dělat? Rychle zpět domů. Kdy letí první letadlo do Evropy? První volná letenka je za tři měsíce, pane. Aargh! Pojedem stopem. Uplynul týden. Stopovali v pustině. Poslední jídlo. Poslední sušenky.
A pak zastavilo auto a vzalo nás zpět do Passu. Restaurace. Ovocná rýže s morušemi.

NEDĚLE 5.SRPNA
Jdem na procházku do hor. Již třetí. Lupgar Sar Base Camp Trek. Nástup do základního tábora pod horu Lupgar Sar 7200m.n.m. Na snídani litr a půl Coca-Coly. Najímáme si jeep za 1000Rs do vesnice Duk. Domlouváme jeep na úterý na 15h. Poušť. Sucho a kameny. Malý princ. Sahara. Žlutá. Bílá. Had. Osamocené stromy. Písek. Vodou vyřezané stěny do usazenin. Nevzal jsem si vodu. Strom. Chata místních pastevců. Bospuraghil. Čaj. Kozí mléko. Čert 50, vousatý 25, Kluk 17. Žlutá bunda North Face. Klučina Ali 7. Při zítřejší cestě určitě potkáte Japonské horolezce, možná i Korejské. Cesta pro vodu. Čert zmizel do tmy nánosů ledovce. Spíme ve stanu 3856m.n.m.

PONDĚLÍ 6.SRPNA
Nadšení z výšky. Základní tábor (Base camp) má být, dle průvodce, 4900m.n.m. Dle pastevců lze vylézt až do tábora ABC (Při výstupu na vysokou horu mají tábory názvy: BC-Base Camp, ABC, C1-camp 1, C2-camp 2, …, až vrchol). Vlevo suťovisko, vpravo ledovec, pod nohami břidlice, celý den. Japonský tábor stále nikde, jen obal od tyčinky s kaligramy. Mezi tunami břidlicové suti. Jdem moc dlouho, a stále žádné stoupání. GSP měří 43**. Vzdušnou čarou jsme ušli 7,24km. V průvodci Osamělá planeta je asi chyba. Tábor nikde. Cesta zpět. Jídlo. Kuskus. Salám. Polévka pro osm osob. Nudle s omáčkou. Dle nápisů na obalech jsem snědl porcí pro 15 až 20lidí. Čert + synovec (student inženýr) + dnes přijdivší synovec (voják z povolání) nás zvou na večeři. David leží mrkev ve stanu, nožky má nahoře. Rýže s bramborami a neznámé koření. Kozí mléko- místy smetana. Chuť kyseloslaná, moc dobré. Něco podobného míval děda na svačinu, dle strýcových vyprávění. Černá noc. Jupiter. Spíme tamtéž, jako předchozí noc.

ÚTERÝ 7.SRPNA
Aigure, hněv boží. Sestup z mraků, sestup z nebes. Návrat. Cesta zpět. Dolů z hranice 4000m.n.m. Inženýr a voják mají stejnou cestu. Na konci pěšiny odbočují vpravo, směr vesnice Shimshal, kde bydlí rodiče. Mladší je na škole v Karimabádu. Starší bydlí na předměstí Lahore.Třetí bratr je horolezec, máme přijet příští rok, vezmou nás na nějakou šestku. Mírně zpožděný jeep si nás udobřuje pytlíkem jablek. Již třetí noc v Shisper view. Večeře placka s kari zeleninou. Vedle bydlí dva Angláni. V recepci mají průvodce Čínou. Nevýhoda velkých zemí je v tlustých průvodcích.

STŘEDA 8.SRPNA
Z Passu vanem do Gilgitu. Město na hedvábné stezce. Hotel Medina Guest house. Jídlo. Po chvíli jako doma. Nadšení omrzí. Komáři. Obchůdky se vším možným. Oblek. Jídlo v místních putykách. Pozdní rozhovory s cestovateli. Carlos z Kolumbie.
-Jsem na cestách už rok. Z Jižní Ameriky se nám vyplatí jet do Asie na delší dobu. Letenka stojí 3-4000$.
Karolina z Yorkshire.
-Učím angličtinu za ubytování a stravu. Potkali jsme se s Carlosem před půlrokem v Indii, pak každý cestoval sám a těď jsme se setkali podruhé- v Gilgitu.
Alam Jan Dario z Chitralu, dělal průvodce těm, co psali Osamělou planetu.
Pegas v nadhlavníku, asi jsme šli spát pozdě.

ČTVRTEK 9.SRPNA
Bloudění městem. Ulička s automobily. Shánění letenky z Gilgitu či Skardu do Islamabádu. Není místo v letadle. Pokus o mešitu.
-Můžeme dovnitř? Nevadí, že nejsme muslimové?
-Běžte, mešita otevřena každému.
-Ne, pokud nejste muslimové, nemůžete.
Dva Pákistánci se začali hádat. První nás omluvně zve do místního pajzlu, rozuměj čajovny. Černý čaj s mlékem a cukrem.
-Vy jste bratři?
-Ne.
-My všichni jsme bratři.
Hledání hudby.
-Máte metal? Tvrdou hudbu? Kapelu Starings?
-Classical music? Pop?
-Ne, díky.
Lukáš odjíždí. Muž s kotletami bude cestovat sám.

PÁTEK 10.SRPNA
Cesta do Skardu. Rozloučení s Carlosem. Adios amigo. Osmi hodinová houpačka. Švidrající tatínek s okopírovanou občankou vysazen policií.
-Jste muslimové?
-Ne, křesťani.
-Tak to jsme bratři.
Lenčiny mateřské pudy se snažily rozveselit opuštěné děti, zanechané zatknutým otcem svému osudu. Marně. Skardu. Konec světa. A přesto tři obchody Baťa. Nic tu není. Hezké městečko-ulice. Oslavy smrti Mohamedova vnuka nás mírně zdržely v cestě. Mnoho lidu v ulici (je tu pouze jedna, proto jednotné číslo). Ochotně nás doprovází policajt. Vysoký, štíhlý, strašně veselé a nadšené oči.
-Česká republika? Jasně, znám. Football team. Very good.
Zavedl nás až ke dveřím hotelu. Sice za 250Rs/osobu a noc, ale bylo mi trapné ho tahat od dveří jednoho hotelu k druhému. Všechno je nové a čisté. Připomíná to horskou chatu na Slovensku. Ovšem pozor. Oknem lze vylézt na ochoz a obejít polovinu budovy, vlézt za Davidem a Lenkou do pokoje nebo jen sedět na šutru a pozorovat ruch ulice. Městem, ovoce, zpět na ochoz. Plejády.

SOBOTA 11.SRPNA
Ráno shánění letenek v kancelářích PIA: Pákistán International Airlines.
-Je mi líto, pane, první volné letenky na trase Skardu-Islamabad jsou na 2.září. Cena přes 4000Rs.
Z vyprodaných busů společnosti NATCO nás směřují do Masherbrum tours, za 1000Rs na osobu až do Rawalpindi, předměstí Islamabádu. Měníme s Petrem peníze, po chvíli hledání nacházíme jistě nejlepší kurz ve městě. 79Rs za Euro a 59 za $. Výšlap na pevnost. Jižně od města, přibližně dvacet minut chůze. 16-17.století. Dormitory pro vojáky, věž, střílny, rozhled na písečné duny. Výhled na celé údolí Skardu 10*40km. Příjemně roztáhlé koryto řeky, místy spíše jezero. Voják na civilce ochotně půjčuje triedr 6*30, nejspíš rád, že ho vytrháváme z monotonie slunečného dopoledne. Zpět do hotelu na oběd. Již klasicky dvakrát kuře, dvakrát zeleninu, Colu a čapátí (místní placky). Siesta. Mezi odpoledními variantami k jezeru Sadpara nebo výlet na písečné duny, volíme tu třetí: půjdem do města a seznámíme se s někým. Ještě jsme ani neprolezli celý bazar a už jsem se zapovídal se studentem ekonomie.
-MBA: Master business administration. Mám dva starší a dva mladší bratry a blíže nespecifikovaný počet sester. Studuje v Karachi. Ráno škola, večer 7 až 8hodin pracuju u počítače, jen malá práce za 4000Rs. Stačí mi to. Snažím se po rodičích nechtít na studia žádné peníze. Už jsem pryč z domu 6 let a ještě mi zbývají 4, když vše půjde dobře. Město Skardu se původně jmenovalo Alexandrie a založil ho Alexandr Veliký při svých válečných výpravách po Asii. Za 2000let se název postupně zkomolil na Skardu.
Pomáhá nám najít internetovou kavárnu. Dobré zprávy od Lukáše. Živ a zdráv v Lahore, cesta Gilgit-Rawalpindi trvala 27hodin. Na Nasbit Rd koupil Canon originál objektiv zoom 100 až 200 za 59$.
-My, když chceme jet na prázdniny kupříkladu do Dubaje, 16000Rs stojí letenka a 40000Rs visa. A to nemluvím o Spojených státech nebo Velké Británii, tak velké číslo neumím ani vyslovit.
Student ekonomie nám ukazuje, kudy vede cesta k řece- Indus. Babráme se po kotníky, ťapkama po oblázcích. Ekonom komentuje geopolitickou situaci světa:
-Jestli Spojené státy zaůtočí na Írán, vůbec to nebudou mít tak jednoduché, jako v Afghánistánu-roztřeštěné zemi mnoha konflikty. Kdežto Íránci jsou hrdý, sjednocený lid.
Pan Cílek psal nedávno v Respektu (březen-duben 2007) zvláštní postřeh: Saudská Arábie zvýšila těžbu ropy začátkem války v Iráku o množství, co těžila tato napadená země. Pochopitelně časem klesla na svou původní úroveň. Šlo o podivnou náhodu. V součastné době neexistuje na světě země schopná nahradit množství ropy dodávané Íránem. Proto Spojené státy ani nemohou zahájit žádný vojenský konflikt v dané oblasti.
Hledáme restauraci, všude lámou rukama:
-Elektřina jde až od 7hodin. Tady máte čaj, musíte půlhodiny počkat.

NEDĚLE 12.SRPNA
Jdem na zastávku na opačném konci ulice/města: Masherbrum tours. Batohy na střeše, minimálně hodinová cesta může začít. Chlápek sedící sedadlo přede mnou se se mnou dává do řeči. Vypadá na 35, ale určitě bude o deset let mladší. Jako všichni Pákistánci.
-Jsem ze Skardu, studuju v Islamabádu fyziku. Právě jsem dokončil bakalářské studium, teď jedu na rozřazovací zkoušky na magistra. Chtěl bych se dostat na electronics, berou tam jednoho ze sta. Pokud budu horší než ostatní, zařadí mě na geofyziku, případně na obecnou fyziku. Tady vlevo za kopcem jsou už 30let američtí vědci. Prý měří počasí a zkoumají terén. Mám trochu strach, jestli na nás nešijou nějakou boudu. Severní Pákistán je velmi strategické území. Lze odsud kontrolovat Pákistán, Indie, Čína, Afghánistán, Tádžikistán a Kyrgyzstán. Je tu spousta drahých kovů. Můžete se odsud jednoduše dostat do vesmíru. (Je pravda, že Francouzské rakety Ariane se vystřelují z Francouzské Guiany, neb je odtud blíže na oběžnou dráhu, než z Evropy. Američané a Rusové postavili své raketové základny co nejblíže rovníku: Florida + Kazachstán. Ale jak to souvisí s nadmořskou výškou?) Ukazuje vysvědčení. Známky se uvádí v procentech. V prvních třech kolonkách je vždy na výběr ze dvou předmětů: Fyzika 96/ Chemie prázdná; Matematika A 100/ Botanika prázdná; Matematika B hodně/ zoologie prázdná; dále jazyky: Skardu, Arabština, Angličtina, učitelství a další předměty. Celkově mám 56procent a to je u nás dost.
Kolem šesté večerní najíždíme na Karakoramskou dálnici, postavena v letech 1966 až 1978. Odbočku z ní do Skardu dostavěli až v roce 1988. Město se od té doby rozrostlo až do dnešní podoby. Dnes máme dvě školy, je v plánu stavět dalších deset, ať už ve městě či blízkém okolí. Až dostuduju, chci na jedné z nich učit. Doteď mě platili pouze rodiče, ale letos s titulem bakalář můžu a budu učit na poloviční úvazek na střední škole v Islamabádu.
Kolem osmé zastavujeme v pustině mezi Gilgitem a Chilasem. Je tu jen pár domků, krámek s čajem a konkurenční krámek se studenými nápoji. Cesta zasypána kamením: Musíme počkat do rána, přibližně mezi 4 a 10 hodinou přijedou bagry ze správy silnic a dálnic a vše odklidí. Čaj. Čaj. Zákusek. Kola. 7-Up. Kola. Jdem spát na zídku.

PONDĚLÍ 13.SRPNA
Ve 3 ráno nás budí z polospánku. Jede se dál. Ve 4 ráno zastavujem v Chilasu. Asi to mělo být na snídani. Ve zbytku autobusu jsou převážně vojáci v civilu jedoucí ze Skardu do Rawalpindi na měsíční prázdniny domů za rodinou. Spánek. Vedro. Vlevo propast + Indus. Vpravo kopec až do nevdím. Zastávka v Beschamu na oběd. Jdu na ulici sehnat vodu na pití, cestou míjím tři krámky se vzduchovkami a brokovnicemi. Dál a dál po KKH. V buse s námi jede též jeden Ph.D. student mikrobiologie. Za tmy, deště a příležitostných blesků přijíždíme do Rawalpindi. Fyzik nám pomáha se vymotat ze zmatku nádraží. Usmlouval dva taxíky po 150Rs až k hotelu. Jede s námi, nocuje u známých, patrně poblíž našeho hotelu směr nádraží. Po chvíli náš taxík předjíždí taxík číslo dva.
-Víš, tento taxikář nemá řidičák, nechal pro jistotu jet prvního svého kolegu.
Vítejte v Rawalpindi. Hotel Al Falah, pokoj pro dva za 450Rs na noc. Jako v Paříži. Vysoký dům. Vše mírně ulepené, odhadem 50 až 100 let staré. Jdem s Davidem korzovat, kupuje v prvním obchodě vlajku. Stojíce na rohu křižovatky obdivujem ruch velkoměsta. 14.srpen je národním svátkem –Den nezávislosti na britském kolonialismu. Auta houkaj, brzdy kvílí, policajti laxně přihlíží, už nám berou techničák. V noci by Vás možná spletlo, že nám svítí jedno světlo. Je to celkem votrava, přesunem se zpět na pokoj. Focení blesků a ohňostrojů z okna pokoje.

ÚTERÝ 14.SRPNA
Snídaně v prvním patře hotelu s výhledem na ruch ulice. Chůze městem. Výměna peněz. Zatím nejlepší kurz. 82Rs za euro a 62Rs za $. Nádraží. Za 85Rs jízdenka do Peshawaru. Ve 12hodin odjezd. Na vedlejší koleji je odstaven vlak s tanky. Ve 12:50 odjíždíme směr divoký západ. Dřevěné lavice. Na polici na zavazadla občas někdo spí, mřížovaná okna, skleněné tabulky otevřeny, betonová podlaha. Kolem 7 večer jsme ve městě na P, 60km od země na A. Vystoupivši se ptáme policajta na cestu, ochotně nás kousek doprovází, následně ukazuje rovně a tám u toho baráku na horizontu zabočte doprava. Vcházíme do hotelu a akorát se stmívá. Kebab. Hrozny. Mango. Dostáváme pozvání na zítra na čaj od prodejce koberců.

STŘEDA 15.SRPNA
Snídaně. Omeleta s cibulí a další, ovšem už nerozeznatelnou zeleninou. Zelený čaj. Jdem do starého města, ještě před padesáti lety obehnaného hradbami s mnoha branami. Lidé ještě přátelštější a zvědavější než kdekoliv jinde.
-Hello! How are you? What country?
Doprovází nás neznámý chlapec, něco mezi 16 a 18lety.
-Vaše města jsou určitě krásnější, čistší a klidnější než náš Peshawar. Chtěl jsem studovat business, ale otec mě přinutil jít na vědy:fyziku a biologii. Udělali jsme kompromis a jsem na biologii, zoologii mám raději, ale botanika je taky dobrá. Matiku bych nepřežil.
Už se nestíhám dívat kolem sebe, omezuji se na základní úkony: mám foťák, hloubka kaluží nepřesahuje okraj mých sandálů, zbytek tlupy je když ne na dosah, alespoň na dohled. David se jde za 20Rs oholit, Petr za 50Rs i ostříhat. Chvíli mu nechávají páni holiči loketky, chvíli knír, ale jde dohola. Jídlo. Kebab (Skopové). Dvakrát kuře. Vedro. Hotel. Sprcha. Hurá za prodavačem na slíbený vyhlídkový let nad městem na létajícím koberci. Dole u vchodu ukazujeme včerejší vizitku, prodavači nás posílají po schodech s výhledem na palmu do třetího patra. Malý krámek. Všude hromady koberců. Dva prodavači 23 a 26 let, občas se mihne starší pán.
-Před jedenácti lety jsme odešli z Afghánistánu kvůli válce, od té doby tu máme krámky, já bydlím v Karáčí (říká první), před týdnem mě přijel vystřídat tady otec (ukazuje an staršího pána). Ještě čekám na obchodníka z Turecka. Turisté si koupí jeden, dva koberce;obchodníci-překupníci berou po stovkách. Turek by mohl koupit sto až tři sta kusů.
-Je v Afghánistánu bezpečno?
-Jak kde. V Kábulu a Kandaháru ne, v Mazáre Šarífu ano.
-Plánujete se vrátit domů?
-Ani ne, přišli bychom o práci, obchod a ztratili bychom kontakt s dalšími obchodníky. Máme otevřeno 24hodin denně. Nemůžeme si dovolit přijít o jediného zákazníka. Jediný, kdo se vrátil (říká druhý) byl můj otec. V Pákistánu je moc velké horko, má 80roků a byl celý život zvyklý na afghánské chladnější klima.
Město. Jídlo.Kebab. Hrozny. Jdem s Davidem na mangový a banánový džus/ šejk/ koktejl.
-Ahoj, posaďte se. Prodavač: Studoval jsem business, ale neměl jsem dál peníze. Tož mám tento krámek. Kolega: Já mám krámek o kousek vedle. Od 7 do 12 prodává mladší bratr, já jsem ve škole, odpoledne mám vše na starost zase já. Otec je učitel, vydělává 6000Rs, já si v krámku vydělám 3 až 4000Rs. Doma nás bydlí deset, každý musí pracovat. S 25 až 30 000Rs lze uživit celou rodinu.

ČTVRTEK 16.SRPNA
Lístky na vlak. Muzeum. Sochy budhů: Budha s vlněnými vlasy, Budha s kudrnatými vlasy, Budha s drdolem. Vedro. Horko. Prach. Žízeň. Jdem snad na opačnou stranu města na oběd. David: já si dám kuře. Petr: já si dám kuře. Ano, a opravdu, číšník přináší lavór a vněm opečená kuřata, a dnes byla možná akce: ke dvou kuřatům, třetí zdarma. Lavór je až po okraj plný masa. Obsluha se tiše vsází, zda cizinci všechno sní. Nakonec snědli. Výkon lze přirovnat k výstupu na Rush Peak. Hotel. Pokoj. Sprcha. Město. Mešita. V porovnání s gotickou katedrálou je místní stavba trochu neohrabaná. Dva až tři metry tlusté zdi, masivní sloupy. Div, že se to nezřítí vlastní vahou. A co pyramidy? Hromada kamení? Čtvercové podstavy, výška ku hraně v poměru 1:π/2. Motání se starým městem. Ulička zlatníků. Čajovna. Jak jitra z paneláku, kastrůlek na hořáku, Jak vůně kardahomu, a ráno domů, domů. David Kebab. Hrozny. Mango. Kdo nejed mango, smutně žil. Nádraží. Čekání. Mávání. Loučení. Úterní policajt, větší než Jirka Kožík, kolena ve výšce hlavy ostatních cestujících. Vlak se od minulého liší polstrovanými sedačkami. Ochota lidí v kupé a snaha povídat si pastunštinou mě vykolejuje na trati Peshawar- Lahore.

PÁTEK 17.SRPNA
Ranní probuzení zimou. Slunce. Krajina. Města. Lidé. Lahore. Nádraží. Taxík 400Rs do Internet Regal Inn hotelu. Lence není nejlépe. Krátké výpravy na průzkum města. S Davidem na Kolu a zpátky. Oběd v americké Pizza Hut. Bude to za 17,5minuty, chlapci. Asi nepoužívají metrický systém. Lékárna. V hotelu s námi bydlí tři Francouzi, dva učitelé a jeden lékař. Slibuje zítra ráno vybrat Lence v lékárně léky.

SOBOTA 18.SRPNA
Čekání na Godota. Godot nepřichází. V 11 hodin jdem do lékárny. Jdem městem. Ulice. Křižovatka. Afreux. Horreure. Cauchemar. Oběd v A.F.C. Asian Fried Chicken. Nikdy více. Velká mešita. Mešita Chána Wazíra.

NEDĚLE 19.SRPNA
Vstávám v šest ráno vedrem. Procházka do ještě spícího města. Coca-Cola na snídani. Všude zavřeno. S trochou nadsázky, by se dalo říct, že je i ticho. Prázdné ulice. Jen odpadky. Nikde žádné davy. Oproti včerejšku k nepoznání. Druhá výprava do města. Černobílý film. Taxíkem na hranice. Měním zbylé peníze za tekutiny. Hranice. Amritsar.

PONDĚLÍ 20.SRPNA

Prvním probuzení ve tři ráno při mytí podlahy, druhé v pět kopím-upozornění na snídani. Shánění lístků na vlak. Jede v pět, šest ráno, ve tři a v pět odpoledne. Z obavy uletění letadla jdem hledat autobus. Rikša. Batohy na střeše, můžeme jet. Spánek. Únava. Zastávka. Čaj. Brambůrky. Sušenky. Čaj. Druhá zastávka. Močím do pisoáru, který je prasklý, moč pak odtéká, na mé botasky. Cedule u cesty. Whisky is risky on the roads.

ÚTERÝ 21.SRPNA
Letadlo. Spánek. Istanbul. Něco mezi Maďarskem, Rakouskem a Prahou. Semafory. Jedna linka metra, dvě linky tramvaje.

LE BÂTIMENT ADMINISTRATIF « 21 »

Vladimír Karfík à Zlín (République Tchèque)

Introduction

Sur le site de l´entreprise Baťa, le célèbre "21" est le premier bâtiment au sud et le deuxième à l'est. Il a été construit entre les années 1936 et 1939 comme centre administratif de l'entreprise fondée en 1894. Cette dernière a vécu une énorme évolution durant les années 30 sous la direction de son fondateur Tomáš Baťa qui mourut en 1932 dans une tragédie aérienne. A l'époque de la construction les usines employaient environ 65 000 ouvriers dans le monde entier. Les usines ont élargi leurs activités économiques qui concernaient au début uniquement les chaussures puis ont investi progressivement les domaines du bâtiment, des machines, des pneus, des avions, du linoléum, des films etc. On ne peut pas cacher que la conception de l'entreprise était inspirée par le modèle américain. Toutes les rues sont orthogonales, les bâtiments sont nommés selon leur position. Les premiers grands bâtiments de dix étages dominant la ville ont été conçus à Zlín dès les années 30. Le bâtiment "21" a été commandé par Jan Antonín Baťa qui succeda à la mort de son demi frère Tomáš. Karfík avait devant soi un devoir de construire 3 bâtiments administratifs de 10 étages ce qui était normal pour l'Europe à l'époque. Pourtant, il a choisit courageusement de ranger tous les bureaux sous un seul toit. Son idée était extraordinaire, les bâtiments de cette taille ne se construisait pas encore à l'ancien continent de même que l'usine de l'importance mondiale était plutôt rare à la région. Le bâtiment mesure 77,5 mètres au-dessous de sous-sol, il représentait à la date de son achèvement le deuxième plus grand bâtiment civil d'Europe et le premier de la Tchécoslovaquie.

Son auteur Vladimír Karfík est né en 1901 à Idrija en Slovénie. Son père František est un médecin dans les mines à mercure à Idrija. La famille revient à Prague en 1904. Karfík étudie l'architecture à l'Ecole Polytechnique entre les années 1919 et 1924. Il part l'année suivante travailler dans le studio de Le Corbusier à Paris. Il collabore au projet "Le plan Voisin de Paris." Il fait connaissance des architectes Adolf Loos, Auguste Perret et André Lurcate. Il part pour les États-Unis pour un autre voyage d'études durant les années 1927 jusqu'à 1930. Au début il travaille dans l'atelier de l'entreprise Smith-Gardner-Erickson à Chicago. Ensuite il continue dans l'atelier de Frank Lloyd Wright pendant deux ans. Après son retour en Europe, il devient le chef du Département d'architecture de l'entreprise Baťa. Avec l'arrivée du régime communiste en 1948, l'entreprise Baťa est nationalisée. Vladimír Karfík part à la faculté d'architecture de Bratislava où il enseignera jusqu'à son retrait en 1971. Il enseigne encore entre les années 1978 et 1982 comme un professeur invité à The Old University à La Vallet à Malte. Il publie l’autobiographie « L'architecte se souvient » en 1993. Il est très actif jusqu’à sa mort en 1996.

En quoi l'idée de l'architecte était-elle extraordinaire? En quoi ce bâtiment était-il avant gardiste?

I. Description

La structure de ce gratte-ciel est construite en béton armé. Le plan est extrêmement simple. Il s'agit de 13 carrés en longueur et 3 en largeur. Les ascenseurs, les escaliers, les toilettes et les sorties de sécurité se trouvent dans trois tours sur le côté nord, sur les extrémités et au milieu. La conception des bureaux peut varier selon chaque étage comme il est nécessaire. Les colonnes sont les éléments porteurs, donc les murs des bureaux peuvent être facilement modifiés si le propriétaire du gratte-ciel en a besoin.

La surface bâtie mesure 1850 m², la surface totale a 24 000 m² et l'espace bâti contient 135 000 m³. Le gratte-ciel possède dix-sept étages. L'étage typique créait un lieu de travail pour 200 personnes. Chacun a une hauteur de 4,5 mètres. Dans le deuxième jusqu'au quinzième étage se trouvaient les bureaux administratifs de l'entreprise. Au seizième étage il y avait un jardin inspiré par les idées de Le Corbusier. Au dernier étage étaient implantés les services d'exploitation des ascenseurs.

Le huitième étage était une exception. Il servait de lieu de représentation pour recevoir les grands clients. Les intérieurs ont été décorés dans le style art déco. Les placards étaient installés dans les murs, tout était en bois.
Le bâtiment possède deux entrées. Une se trouve au deuxième étage du côté nord. Elle sert aux gens qui arrivent par la voiture ou à pied. Elle est proche d'un parking et tournée vers le centre de la ville. L'autre se trouve au troisième étage du côté sud. Elle sert aux gens qui arrivent par le bus puisqu'elle se trouve près d’une station.

Tous les étages étaient équipés par un conditionnement de l'air, ce qui était assez rare pour l'époque. Les châssis des fenêtres sont fabriqués en métal. C'était une deuxième grande exception pour 1939.
Pour un déplacement plus rapide dans le bâtiment quatre ascenseurs à grande vitesse (3,5 m/s) ont été installés. Un cinquième ascenseur était réservé pour les visiteurs du directeur, le sixième et septième pour les services. Le nombre d’escaliers est égal à trois. Il était possible d’évacuer tout le bâtiment dans 10 minutes au cas d’incendie.

La façade du sud possède 11 fenêtres aux 14 étages. On distingue les piliers qui ressortent jusqu' à l'extérieur. Les briques rouges complètent l'espace restant du manteau ce qui est symbolique pour la ville de Zlín.
Une sensation pour l'époque était le bureau du directeur qui se trouvait dans un ascenseur. C'était une pièce de dimensions 6 fois 6 mètres qui se déplaçait à une vitesse de 0,75 m/s. Cela permettait au directeur de surveiller tous ses employés en même temps. Cet ascenseur original était équipé de l'électricité, d'un téléphone, d'un conditionnement de l'air et d'un lavabo avec eau chaude évidemment. Toutes ces inventions techniques fonctionnent sans problème encore aujourd’hui.

Le gratte-ciel appartient à la ville de Zlín depuis 1989. Il a été restauré en 2004. L'utilisation a changé, ce qui n'a pas posé de problème pour ce bâtiment polyfonctionnel. Aujourd'hui il sert comme un musée (second étage), un restaurant (troisième étage), une administration des finances (quatrième -septième étages), un bureau régional (huitième -quinzième étages) et un café (seizième étage). Le café offre une belle vue extraordinaire sur la ville de Zlín. L'ascenseur avec le bureau du directeur fait partie du musée. Ce dernier s’intéresse aux trois thèmes principaux à savoir la ville de Zlín à l’époque de la construction, les gratte-ciels dans les années trente et l'oeuvre de l'architecte vue.

II. Moyens techniques mis en oeuvre

L'architecte utilise les matériaux et les technologies récentes d’alors dont le béton armé, les fenêtres avec des châssis en métal et le conditionnement de l’air dans tout l’ensemble du bâtiment. Karfík profite des expériences des grands architectes de l'époque. L'élément de base est un carré de dimension 6,15 fois 6,15 mètres (ce qui correspond à 20 pieds dans le système anglo-saxon). On retrouve une colonne dans chaque coin de ce carré. Le diamètre des colonnes varie entre 50 et 75cm selon l'étage.
Le premier se trouve au sous-sol, il cache les technologies comme le conditionnement de l'air, le chauffage de l'eau, l'électricité etc.

III. Interprétation

On trouve ici une des premières utilisations de technologies aujourd'hui courantes. La structure du bâtiment a été conçue en 160 jours. Cela fait en moyenne 10 jours par étage. Cela a permit de construire la structure en une seule saison. Les ouvriers n'ont eu besoin que de quatre grues. Ils ont utilisé un coffrage d'acier standard. L'idée de construire un bâtiment haut au lieu de trois bas a finalement sauvé du temps et de l’énergie.
Le gratte-ciel est après 66 ans toujours le plus haut bâtiment de la ville, c'est un symbole qui domine la ville. La structure du bâtiment n'a pas demandé de réparations en ce qui concerne le gros oeuvre.

Chacun des étages ont été équipés en excluant toute décoration pour que les employés ne se concentrent que sur leur travail. Cela soulignait l'effectivité, la rapidité et l’épargne de l’entreprise Baťa.

Conclusion

L'architecte Vladimír Karfík a réussi à concevoir un gratte-ciel d'une telle simplicité qu'il était possible de le construire avec les moyens techniques de l'époque dans un temps court. Il a profité au maximum de ses études brillantes et des expériences de voyage d'études chez les plus grandes architectes d'époque notamment Le Corbusier et Frank Lloyd Wright. On peut classer ce bâtiment dans l'école d'architecture du fonctionnalisme. Ce style est typique pour la ville de Zlín.

« L’EXPLICATION » par René Magritte

(1898 -1967), 1952, Huile sur toile 46 *35 cm, collection privée

Introduction

René Magritte représente un des plus grands chefs de file du mouvement surréaliste. Ce dernier naquit le 21 novembre 1898 à Lessines, dans le Hainaut, et il mourut à Schaerbeck le 15 août 1967.
Après ses études plutôt classiques à Charleroi, Magritte fréquenta l'académie des beaux-arts de Bruxelles entre 1916 et 1918 alors que la Première Guerre Mondiale battait son plein. Magritte travaillait dans une usine de papiers peints tout en consacrant son temps libre à la peinture en produisant des oeuvres inspirées du futurisme, de l'abstraction et du cubisme.

A l'opposé des autres artistes majeurs du surréalisme, Max Ernst ou Salvador Dalí, Magritte se cantonna dans la représentation du réel en détournant simplement sa signification pour provoquer des interrogations via l'absurde. Peindre une pipe et écrire sur la toile "Ceci n'est pas une pipe" tirait son origine d'une formulation bizarre invitant le spectateur à s'interroger sur le sens de son message sans toutefois parvenir à trouver une réponse claire. Ainsi, ce que ce dernier pouvait voir n'était pas forcément ce que l'artiste voulait dire.

I. Description

On voit un tableau avec une nature morte composée de deux plans. Au premier plan, on observe trois objets posés sur une table brune. Il s’agit d’une carotte, d’une bouteille et d’un hybride mi-bouteille mi-carotte.
La carotte n'est aucunement extraordinaire. Elle est couchée horizontalement sur la table avec une légère ombre sous elle. C’est une carotte absolument authentique. Elle ne peut être ni plus vraie ni plus rouge qu’elle ne l'est déjà. Ce légume est irréprochable.
Ensuite, on observe une bouteille noire dont la forme est typiquement celle d'une bouteille à vin. Les tailles de la carotte et celle de la bouteille sont proportionnelles. Il est impossible de dire s'il y a ou pas un liquide à l'intérieur. Elle est en verre ; une matière dure, mais fragile et qui peut se casser facilement. Le côté gauche de l'objet est éclairé et ombre sa silhouette à droite. On remarque un léger reflet de la carotte dans la partie basse de la bouteille. Elle est plus distante du spectateur que le troisième objet hybride.
Celui-ci commence en bouteille et en montant il se transforme en une carotte. Cet objet est composé des deux objets précédents. Il est plus grand que ses prédécesseurs.
On voit le reflet de cet objet sur la bouteille du milieu. Il est éclairé de la même façon que les deux autres objets. Il est impossible de dire ce que c’est réellement, pour cela on ne le peut que comparer aux autres choses. Grâce à sa forme on pourrait l'assimiler à une cartouche. Par sa couleur on dirait qu'il ressemble à un bâton de rouge à lèvres.
Le second plan est derrière cette scène. La moitié inférieure représente une chaîne montagneuse. Elle est bleue foncé, silencieuse, éloignée, simplifiée. Compte tenu de sa distance, contrairement aux trois objets précédents, on peut juste la regarder. Elle est plongée dans une légère brume. L'autre moitié représente le ciel bleu-verteux nuageux.

II. Moyens mis en oeuvre

L'artiste s'est placé hors champs. Le tableau est partagé en deux plans. Les objets au premier plan sur une table sont énormes par rapport aux montagnes et même au ciel. De part l'angle représenté ils réduisent une perspective qui entraîne vers le lointain.

Les deux verticales dominent l'ensemble du tableau excepté la ligne horizontale des montagnes. Les couleurs chaudes correspondent au premier plan contrairement à celles qui sont froides et qui dominent le second plan. Notre regard chemine d'abord vers les trois objets. Après un bref moment on remarque que celui de droite, l'hybride, diffère légèrement des objets de notre vie quotidienne et provoque un léger sourire. Finalement, notre regard se poursuit vers la chaîne de montagnes silencieuse.
L'ensemble est peint avec une grande précision mais de manière conventionnelle, notamment l'horizon. On remarque la différence dans l'éclairage entre le premier et le second plan.

III. Interprétation

L’artiste nous offre une inspiration. Nous pouvons voir ce que nous permet notre imagination et notre esprit. Tout l’homme possède une expérience différente. A l’aide de l’oeuvre nous pouvons mener un dialogue avec l’artiste. L'interprétation change selon si part de gauche, ou de droite.
D'abord de gauche vers la droite ce qui est typique pour la lecture en Occident c'est-à-dire aussi en Belgique. Les Européens et les Nord-américains sont habitués à placer le passé à gauche et le futur à droite. L'hybride a été créé à partir de la carotte et de la bouteille. Les événements historiques ont causé les faits du futur. Les causes produisent des conséquences. Si vous hybridez une carotte avec une bouteille, il vous poussera certainement un hybride. Pourquoi un hybride? Le peintre répond: « parce que carotte est bouteille. Vous avez demandé pourquoi? La voilà mon explication! A votre service. »

Ensuite de droite à gauche. L'hybride a été décomposé en deux objets fils. « A partir d'un objet inutilisable vous pouvez créer deux choses bien pratiques dont la carotte et la bouteille. Ne jetez pas les vieilles choses dans la poubelle. Faites un peu d'effort et vous verrez comment elles peuvent encore vous servir. Ne perdez pas vos illusions quand vous êtes dans une impasse. Il existe toujours un moyen de continuer à avancer sur votre trajet. Chaque objet compliqué devient simple en le décomposant en éléments primaires. »

La troisième idée est celle du jeu de cache-cache. Les trois objets essaient de cacher quelque chose d’une extrême importance dans l'horizon montagneux. Ils se mettent en avant, alors que la vérité se trouve ailleurs. Ils mentent au spectateur. Ils attirent son attention pour qu'il ne puisse pas découvrir la réalité. Comme un meurtrier qui essaie de détourner le regard d’un détective. Il faut faire un travail dur pour trouver comment le monde tourne. Il ne suffit pas de prendre la première chose qu'on nous offre. Il est obligatoire que nous lisions entre les lignes. Le soleil fort vous trompe et l'essentiel reste dans l'ombre. Il ne faut pas se laisser emmener par son environnement sur un mauvais chemin.

Quatrième idée, celle de la domination du monde. On se trouve dans le refuge d’un forestier. Il s'assoit sur sa chaise avec peut-être son fusil sur ses genoux. Le spectateur regarde avec les yeux de ce dernier. Malheureusement, malgré sa position, il ne se trouve pas sur la toile. Pourtant on sent fortement sa présence et on ne peut pour cela donc en aucun cas la négliger. Ses trois objets lui permettent de mieux exprimer sa force. La carotte pour qu'il n'ait pas faim qui grâce au carotène permet de bien voir. La bouteille pour qu'il n'ait pas soif et froid non plus. La table comme un support de son travail. Et l'essentiel à la fin: la balle pour son fusil. Il domine toute la vallée. Il contrôle tous les animaux qui passent en bas. C'est lui qui règne ici. Il est le chef de la vallée. La forêt appartient au forestier. Il est le Dieu de son monde. Il possède le droit de décider de la mort et de la vie. Cette idée de domination sur la nature me rappelle un autre tableau de Réne Magritte qui se trouve ci dessous.

René Magritte s'oppose ici à la représentation conventionnelle du monde en utilisant la carotte et la bouteille comme objets types. Pour exprimer ses idées et réflexions, Magritte pourrait peindre n'importe quels autres légumes ou fruits.

« Photographie » par Eddy Bormans

1983, Belgique, photographie noir et blanc de forme carrée


Introduction

J’ai trouvé cette dernière dans un mensuel Tchécoslovaque intitulé « La Photographie » dans un numéro de mois de mars 1983. Cet oeuvre forme une partie d’un article sur une exposition de photographies étrangères. Il est fortement probable non seulement que monsieur Eddy Bormans n’est pas d’origine belge mais aussi qu’il n’a jamais existé. Ce nom peut être un pseudonyme sachant qu’il n’est mentionné ni dans l’article lui même ni sur aucune page d’internet.

I. Description

Le personnage principal est un infirme qui est assis sur un fauteuil roulant dans le coin en bas à gauche de la photographie. On le voit nettement. Il se trouve toujours sur la même place. Il observe ce qui se passe autour de lui. L’invalide ne peut pas marcher au contraire des autres. Son intention se concentre vers eux. Les 7 personnages secondaires circulent autour. Ils expriment le mouvement. Quatre se trouvent en haut à droite, deux en haut à gauche et le dernier au coin en bas à gauche. Le septième fait le guide au personnage principal. On ne les voit pas trop clairement parce qu’ils sont flous. Ils ont bougé pendant le temps que cette photographie a été prise par Eddy Bormans. Le sol est créé par le dallage. La couleur blanche représente les dalles et le noir la jointure.


II. Moyens mis en oeuvre

Le photographe s’est placé très en surplomb. La photographie est partagée en deux plans. Le premier se trouve à quelque mètres de l’objectif et le second un peu plus loin. Je crois que le photographe s’est servit de format 6*6 parce qu’il est typique pour les photographies sous forme d’un carré. L’artiste a employé l’objectif d’environ 80mm peut-être un peu plus sachant que l’image n’est déformé nulle parte.

On observe une perspective légère qui est remarquable à cause du sol et la taille des huit personnages diminuant. Le fauteuil est tout près du photographe. Les passants sont de plus en plus éloignés. La jointure montre parfaitement la perspective qui forme l’espace dans la scène. Le fauteuil avec le groupe de 4 personnages organise une diagonale lourde. Les deux personnages flous, le vide au milieu et le coin vide en bas à droite constituent une diagonale légère.
Au début le regard du spectateur chemine vers le fauteuil roulant, après vers les personnages flous. D’abord on pense qu’ils ne sont que des ombres ou des esprits. Ensuite on trouve que se sont des personnages flous. Cet effet a été créé par un temps long à peu près 1/15 ou 1/8.


III. Interprétation

Le dallage forme une grille qui enferme le personnage principal dans une seule dimension. Il peut bouger dans le reste de sa ville sur le plan du sol. Le reste de l’espace est interdit pour lui. Cela lui permet d’effectuer une étude lente et profonde. Il se focalise sur un seul thème donc il n’est pas dérangé par des choses inutiles. Il peut connaître à fond son environnement.
Les passants réussiront à voir plus de choses par contre moins profondément que leur prédécesseur statique. Ils découvriront tout le monde durant leur vie courte. Mais à quoi cela sert de voir tout et ne rien remarquer? De vivre à fond et de mourir encore plus vite.
On se retrouve ici avec l’avantage de la photographie qui permet d’arrêter l’allure du temps dans un moment spécifique. On peut se poser une question à ce moment là. Est-il mieux de passer son chemin pour voir autre chose? Ou est-ce plus intéressant et cela vaut-il mieux rester ici plus longtemps?

Nous pouvons voir dans cette photographie aussi une envie de quelque chose d’intouchable qui devient un tourment. L’infirme au fauteuil roulant est complètement impuissant devant son désire. Il regarde ses fantasmes. Ils tournent autour de lui. Ils sont devenus vivants. Cela devient insupportable. Le personnage principal n’en peut plus. Les sept personnages secondaires deviennent des fantômes qui sont partout en même temps. Sa tête explosera bientôt. Malheureusement ou heureusement pour lui?
Cela ne sera jamais comme avant. Même si les jambes du mutilé seront opérées. Il y restera des cicatrices comme un souvenir jusqu’à sa mort. Le pauvre homme ne réalisera jamais son projet. De plus, il n’est pas nécessairement responsable de son handicap. Une fois cassé, rien ne sera comme avant.
Cette image nous permet très bien d’observer ce que la photographie est capable de faire facilement. Elle peut exprimer un mouvement et une position statique très clairement en utilisant une procédure simple. Il suffit d’appuyer sur le déclic et vous obtiendrez tout en même temps.

O Mistře, teď všechno vím. Maminka mi to vyprávěla. Jako Mulholland Dr.: Elegance sama. Davidovi s Lukášem to slušelo. Chlapci nejsou žádná ořezávátka. Kapela hrála. Prvotřídní víno. 7 krabic. 7 sedmiček v každé. harmonie. Jedna láhev lepší než druhá.

Vybraná společnost. Až na některé. Macho a moje maminka byli trochu veselejší než ostatní. Výtržníci. Jitka byla se svým novým chlapcem. Věrka K má chlapce, co maminka nezná, asi Tom policajt. Věrka A měla černé šaty a pořád se usmívala. A kapela hrála. Typické postavy Zlínské hvězdárny se chovaly typicky. Tom Petr nepromluvil. Mira Pavel byl se svoji dívkou. Byla stejná jako její chlapec. JV! se choval jako hovado. "Nažral jsem se už doma, abych se tu nemusel ládovat tím hnusem". Podávala se vybraná jídla. Především mořské plody. Helikoptéra je přivezla přímo z Karibiku. Přistála na střeše hvězdárny v 18:00 SEČ, tedy hodinu před zahájením vernisáže. Vyloveno ještě toho dne, speciální zakázka přímo pro Astronomickou společnost. Raci, krevety, nadívané harpie, chobotničky, vorvaní ploutve s chaluhami, škeble, mušle a další další a kapela hrála. Nejlepší společnost, pozvaní hosté. Úvodní slovo pronesl nám neznámý Davidův a Lukášův známý. "Znám je již delší dobu. Potkal jsem je ve Fryštáku na poli." Po krátkém úvodu hrála úchvatná kapela. Jejich jméno si bohužel nepamatuji, ale byli úžasní. Dokonce i František jim složil nějaké texty. Hlavní kapelník byl nadmíru vkusně oblečen. Sáčko, vázanku, skleněný přívěšek na krku. Přestřihnutí slavnostní pásky, vlastně provázku. Výstavu lze prohlásit za otevřenou.

Starý Macho odešel jako první. "No, takové normální fotky. A co?" Nosilo se další a další jídlo. Desítky druhů mexických pomazánek, jednohubky, doma pečený chleba paní Kozubíkové. Přilétaly další helikoptéry a sypaly krevety, chobotnice a chaluhy přímo do sálu. A kapela hrála. Všude se linul odporný zápach mořské vody. Ale tato okolnost návštěvníkům vůbec nevadila. Nadšeně si prohlíželi fotografie z daleké cesty do Indie. Jeden pán se ujmul komentáře. Vysvětloval své dcerce svět na fotografiích: "Tady vidíš, milá dceruško, horského skřítka z Himálaje. Ale nenech se oklamat. Ve skutečnosti je to jen lesní skřítek z Želechovských pasek focený ve studiu."

TÁDŽIKISTÁN

jedem do Tádžikistánu. Nakonec jsme čtyři- T, M, D a já.

PONDĚLÍ 8.srpna
Odchazím od Mika, hážu klíče do schránky, vydávám se směrem na trolejbusovou zastávku, kde máme s klukama domluvený sraz. Tma. Kamióny. Trolejbusy. Po chvíli zastavuje M-ovo auto. « Málem jsme přejeli, měl jsi přece čekat až na další zastávce. » « Ale tady už další není. » « Je, tu vpravo, podívej. Tady bydlíš, ani nevíš, kde máte zastávku.» T diplomaticky zachraňuje situaci: « Hlavně, že jsme se našli. To jednou na Sibiři jsme se domluvili s místníma lovcema, že nás budou čekat za 14 dní na soutoku dvou řek. Slíbili nám přivést katamarán a na něm jsme se měli plavit 250km po proudu a následně stihnout zpáteční letadlo. Jarda Vaculík z té vojenské mapy vyčetl, že to asi budou tyhle dvě řeky. Jisti jsme si nikdo nebyli, v těch bažinách to vypadalo všude stejně. Ani nešlo poznat, která řeka je zrovna rozvodněná a která tak vypadá normálně.....» usínám. Přerov. M-ův taťka jede domu. My nasedáme do rychlíku směr hlavní město.

ÚTERÝ 9.srpna
Ranní déšť. Ladíme poslední nedostatky: baterky do čelovky, deníček. Ve stánku nemají jízdenky, vlastně ani nemají otevřeno, a taky ať okamžitě vypadnu. Letiště. Velká cesta, velká hala. 10:40 SELČ odlétáme. Sedím objedno sedadlo u okýnka. Spánek, jídlo. Po dvou a půl hodinách přilétáme ve čtvrt na čtyři do Moskvy. Pošmurno. Strácím pojem o čase. Naposledy jsem měl hodinky na ruce před Rumunskem. Letiště. Duty free. Čokaláda. Alkohol. Cigarety. Z Prahy s námi letěli další 4 pošuci. Holka s klukem a kluk s holkou. První letí na 3 týdny do Ulaam Baataru. Předávám dál Davidovi cestovní zkušenosti z Indie. Jsou z Brna, takto daleko jedou prvně, loni viděli zemi Tureckou. Dávaji si každé ráno panáka slivovice na vyhnaní červa. Znají Tomášovy stránky. Druzí dva z Prahy a z Pardubic. Slečna dělá průvodce v CK Alpina. Byla v turistické Kambodži, v Laosu, v Indii. Teď jede na 2 a půl měsíce na 5 treků – Čajové údolí, k pramenům Gangy, na ledovce nad 5000m.n.m. a další místní názvy, které volně splynuly v odpoledním dešti. Má 20 filmů. Její zatím méně dobrodružný společník se vrací po měsíci do práce. Jsou z ČVUT ze strojárny a VUT z Brna. Usínám na podlaze letištní haly. Odlétáme snad i podle plánu v 22:25 MČ (místního času). Sedíme s medvědem u nouzoveho východu nad křídlem. Už je po západu slunce. Noc je plná světýlek. Venku za oknem hvězdy, k ménu překvapení nedokážu odhadnout které. Jsme severněji, jsme vychodněji. Roznáší pití, třeba budu moct vyzkoušet Davidův trik. Pomeranč se řekne rusky «abjersi». Ukazoval jsem medvědovi, jak vypadá Moskva z okénka letadla. Furt je zavřený v báglu. No, zase ušetřil za letenku. Ale nedostal do pasu ty hezké nálepky. Něco za něco. Stevard připomíná číšníka z Chumbawamby. T nadšeně popisuje cestu M. Letíme Tupuljevem 154M.

STŘEDA 10.srpna
Myslím, že už vidím z okna Taškent. Ty hvězdy jsem poznal. První byla Capela, docela vysoko. Pak přibyla celá Vozka a ješte později celý zimní šestiúhelnik. Jako když ještěrka mrkne. Tak jsme tu. Zase je cítit benzín. Z toho cítím nějaký průser. Ale co, byl cítit i při odletu. Asi je tu ještě noc. Jeden krajan neměl visum nalepené v pase, jen černobílé vytisklé na A4. Jel navštívit své známé. Kde vzal známé v Uzbekistanu? Asi špión. Vrhli se na nás taxikáři, až jsem se cítil trapně. Oni tu umírají hlady a my se na ně jezdíme dívat. Po chvilce dohadovaní berem něco mezi taxíkem a autobusem směrem do Samarkandu. Ta mešita je obří, kolem stánky, vedro. Viděl jsem pravou čajovnu. Tady to vzniklo a pak to Mincek okopíroval do Luhačovic. Nebo to vzniklo někde úplně jinde, mistní Mincek to okopíroval a tak dál... Měníme taxík, jedem na Uzbeckotádžickou hranici. Taxikáře zaujalo, že jsme Česi. «Brácha dělal vojáka v Československu v Olomouci. Zvu vás k sobě na jídlo, můžete zůstat i přes noc.» Zastavil taxík, koupil nám všem limonádu. Nadšenec. Možná cestou zpět. Dal nám adresu. Na hranicích mi dva vojáci naznačili, že bych tu nemusel fotit. Každý měl asi metrový samopal přes rameno. Hranice. Taxík. Poslední město, Pendžikent. Trh. Drsné. Mají všechno a většinu toho všeho v 50kg pytlích. Čaj. Cukr. Těstoviny. Mýdlo. Halvy. Vodku za 16kč /0,5L.

Pokazil se mi objektiv 50/1.8, neukazuje nic jineho než «podexponováno». Neměří osvětlení, takže s ním nemůžu přímo fotit. Ten druhý naštěstí funguje normálně. Jde měřit jedním a fotit druhým. Ale bude to otrava, je pořád přehazovat. Kupujem meloun a jiné zásoby. Místní dopravou na autobusové nadraží. Teréním vozem do hor. Mají tu udělané strouhy, aby potok neodnášel a nepodemílal kopec a cestu. Domlouváme se s picmocem, že pro nás přijede 25.srpna do vedlejšího udolí. Kluci na oslu nás pozorují. Divný pocit. Každý den do hor pro suché dřevo. Jdem ani ne hodinu a půl. Jíme meloun. Nabízíme kolemjdoucímu chuchvalci žen a dětí. T všechno organizuje. Ty sem, ty tam, já si vás vyfotím a dostanete meloun. Užívá si to. Je rozenný organizátor. Nakupovaní na trhu si taky užíval. Kvůli tomu sem jel. Jdem ještě kousek. Mrtvá kráva přes cestu. Někdo se ptal: «proč jsi ji nevyfotil? Měl jsi foťák na krku.» Uleháme. Kolem stádo oslíků. K večeři konzerva. Naklaďák. Tma. Žádné hvězdy. Můžem být tak 2000 m.n.m.

ČTVRTEK 11.srpna
Další den vcelku hezky. Doprovází nás dva místní kluci. Procházíme kolem horského tábora. Tak pro 1000 lidí. Místní nám nabízejí mléko a něco připomínajícího kefír. Zbaběle neochutnávám. Takto jsem si představoval Řecko: Kamenitá krajina a sem tam nějaký strom. Prší. Jezera. Stracím se. Kluci šli trochu napřed a ocitli se moc napřed. Potkávám dvě holky od pohledu trochu mladší než já. «Byli jsme 4. Adin, dva, try, čtýry. Neviděli jste ty další try? » «Jo, Jo. Hudy Tudy. Pojď s námi. Přidej se k nám.» Znejistil jsem a kousek se vrátil. Po chvili hledaní vidím mávat M na druhé straně jezera. Pomohl mi místní pastevec. Než jsem mu stihl poděkovat, zmizel. Asi šel za svým stádem. Přespáváme u jezera. K večeři máme fakt zvláštní hmotu. «Pokud je strava kaloricky vydatná a zdravotně nezávadná, není třeba hovořit o její chuti.» Komorní večírek. V dává k dobru spousty historek z minulých cest. A že jich bylo. Kavkaz-Elbrus 1998, Kyrgyzstán-Pik Lenina 1999, Kyrgyzstán-Khan tengri 2001, Sibiř 2002, Polární Ural 2003, Kamčatka 2003. A to jsem možná nějakou vynachal.

PÁTEK 12.srpna
M nás budí o půl jedenácté. V noci jsme slyšeli padat laviny. Čimtarga začíná za jezerem, přes vodu se lavina nepřevalí. Je vidět, že se zastavují většinou tak 300metrů nad hladinou, možná výš.

Ten batoh je docela těžký. Dnes jsme ušli tak 3km vzdálenostně a 1km výškově, zhruba z 2900 do sedla v 3860metrech. Prší. Stavíme stan. Venku zevlují nějací Rusové.

SOBOTA 13.srpna
Sestupujeme ze sedla (3860m) k jezeru (3000m), koupeme se v ledové vodě a stoupáme k druhému jezeru (3500m). Příštích několik dní budeme pouze v tomto údolí. Cestou se strácíme se sami sobě.

NEDĚLE 14.srpna
Procházka kolem jezera. Cvičení s cepínem-brždění na sněhu. Nalehko, bez hůlek. Velká večeře, velká svačina, velký průjem. V byl na vojně u spojařů.

PONDĚLÍ 15.srpna
Přichází skupina Frantíků, půjčujem jim mapu- 5dnů v Uzbekistánu, teď pár dnův horách. Jedna turistka, mohlo jí být přes padesát, byla dva roky profesorka na Carnotu, v řijnu se mám stavit, mapu vzít se sebou. V září, prý, ne, top vdává dceru a bude doma pilno. Jdem přespat do +-4100metrů kvůli aklimatizaci. Cesta vede ke Zmiji (41**m), vlevo od jezera. Stany stavíme na vršek budoucí laviny. Hvězdy. Měsíc. U západu něco jesného, červeného, oranžového, možná Venuše.

ÚTERÝ 16.srpna
Ráno zdoláváme z plezíru Zmiju, pár výškových metrů od stanů. Sestup lyžmo dolů k jezeru. M byl devětkrát na Drásalovi.

STŘEDA 17.srpna
Ráno nic. Skupinka Čechů. V jim na jejich ruské dotazy odpovídal rusky. Byli v Kyrgyzstánu a ještě kdesi. Šli na Zamok (5***metrů). Odpoledne jdem do sedla +-4100. Sype se to pod nohama. Prší /sněží. K večeři paštika a drobky. V noci se sázím sám se sebou: zaství se ta lavina 100, 200 metrů před nebo metr za stanem? Slyšel jsem tak 4, ráno nebyla vidět ani jedna. Asi to byly jen nějaké malé.

ČTVRTEK 18.srpna
Ráno extrémně hezky. Skoro dofocuju film. Zhruba pátý. V sedle jsme zabočili doprava i přes stopy rusů z minulého dne vedoucí jasně vlevo. D praskla mačka značky CAMP. M má výškový rekord, může si dát panáka. Mě chybělo zhruba 150-200metrů. Ze sedla (46**m) cesta nikam nevedla, možná lezecká 3-4 na Mirali. Ale namáme ani helmy, ani pořádné jištění, jdem dolů. Stavíme stany tam, kde předešlé noci. Mám si, prý, koupit spacák Prima Jaro-podzim, 1,5kg, pod 2000kč. Peří je do větších výšek. Jsou tři možnosti: 1V: Zítra do Mirali, v sobotu vrchol a dolů, neděle k jezeru. 2V: Zítra vrchol, jsme přece aklimatizovaní z dneška, spát v Mirali, sobota dolů, pondělí Zamok, to nevychází, Zamok padl. A ta 3Varianta: K jezeru, Energie (5***metrů), Čimtarga (54**metrů) z druhé strany. Viděli jsme dva moc velké dravce, asi orly nebo něco podobného. Lavina, nejspíš malá.

PÁTEK 19.srpna
Vstáváme ve 4 ráno, vycházíme v 6, kolem 8 jsme u trhliny. Fotím. Jdou za námi 4 rusové, vzšli od jezera. M razí stopu. K poledni nás předcházejí. Jedno místo se musí jistit. Zase ztrácíme spoustu času. Jinak jdem nejištění. Slunce, vedro, mám na sobě jen moiru + rolák. 5000metrů. SedloMirali, 1hodina odpoledne. V je naštvaný, nestihnem vrchol, dusí to v sobě. M v sobě nic nedusí. D už byl výš. Odskakuje mu i ta nezlomená mačka. Je pozdě. 3hodiny by trvala cesta nahoru, 2 cesta dolů, to bychom nestihli. Jdem na vrchol Mirali (5160 metrů). Fotíme se s Medvědem. T: Jak se jmenuje? U nás doma má každý medvěd jméno. Jdem dolů. 3 Rusové šli k vrcholu, padla mlha/mrak a otočili to. Čtvrtý kolega jim zatím vařil čaj v sedle. Asi byli dost nadupaní. Za den z 3500 do 5400 a zpět. Scházíme ke stanům, spíme na stejném místě, jako dvě předešlé noci.

SOBOTA 20.srpna
Sušíme, opalujem se, sypeme se suťoviskem k jezeru. Stanuje tam mimo jiné 6 Čechů, lehce po výšce, znají se z Prahy. Byli na Altaji, Kamčatce, Kazachstánu, Gruzii...Nasavoj. Radí nám vlak na trase Taškent-Samarkand za 6dolarů včetně snídaně/svačiny. V 7hodin jede tam, v 17h jede zpět.

NEDĚLE 21.srpna
M jde na Zamok. T mě nepustil, dobře udělal. Stejně bych M nestačil. Odešel brzo a přišel ještě dřív. Aklimatizovaný cyklista předežene leckterého horolezce. Vyrážíme směr Balšojo Alo. Spíme v 4200. T funí do kopce. Nejdřív myslím, že už nemůže. Zkouším taky funět, dost to pomáhá.

PONDĚLÍ 22.srpna
Ráno hezky zima. Jdu pro vodu do zamrzlého koryta. Trochu tomu pomáhám cepínem. Strácíme se v mlze. Já s D potkáváme dva Rusy: Vladivostok, Novosibirsk a jejich dva kamarádi (někde v mlze) jsou také každý z jiné části Ruska. Sněží. Občas není vidět na sto metrů. Cesta vlakem Moskva-Vladivostok stojí 120 dolarů, kupé po dvou, 8dní cesty. Co tu dělá každé z těch telat? Kde se tu vzali a co si vůbec myslí? Tramvají, metrem? Kdo je sem pozval na můj koktejl?

ÚTERÝ 23.srpna
Probouzí mňa T hlas: «D! My tak za čtvrt hodiny jdem na vrch na Energiu». Strácím vršek od zubní pasty. Je tak silný vítr, že mi odfoukl někam daleko do údolí. Vycházíme po třech ovesných kaších namísto obvyklé jedné až dvou a dvou pytlících čaje. Fujavica. Už nemůžu. D chce jít ještě 10metrů za další hrb, tam si v závětří odpočinem a jdem zpátky do sedla. «Tak co, líbí se Ti to?» Vidíme dvě tečky- T a M se vracejí z vrcholu. M má třetí pětitisícovku. Fotím v této brutální vánici. Nejdrsnější, co můj foťák zatím zažil. Očividně mu to nedělá problém. D-ho digitál vymrzl už o kilometr níž. Mechanická Praktica vesele fotí dál.

Zpět do sedla, balíme stany, scházíme na druhou stranu, zpočátku ani nevidíme kam. Udolím stále níž a níž. Stavíme stan.

STŘEDA 24.srpna
Setkání s medvědem. Bosky brodíme řeku. Stále klesáme údolím níž a níž. Po setmění je možno se dotkout hvězd, jsou odhadem tak metr nad stanem.

ČTVRTEK 25.srpna
Jsme pozváni místním pastevcem do jurty na čaj. Pendžikent. Večeře v restauraci. Nocleh za dolar na osobu a noc bez tekoucí vody či dokonce záchodu.

SOBOTA 26.srpna
Přesun Pendžikent-Samarkand. Zavřená mešita, naštěstí tu mají spoustu dalších. Vlakem za 6 dolarůdo Taškentu. "Letušky servírují bagety a čaj. Cestou píši pohledy. Z nádraží busem na letiště.

NEDĚLE 27.srpna
4:30 odlétá letadlo Taškent -Moskva. Letiště. Skupina Českých turistů jedoucí do Íránu. nějaká drahá cestovka. Nechápou, že jedem po vlastní ose.

Back In Bordeaux

Dear Zdenek,

Back in Bordeaux after a long holiday in my summer home, I have been to the main library to investigate about the French origin of your "piča" and I have discovered a lot of interesting things.

I was right in thinking that the word had something to do with the contemporary French "chatte", which designates in slang the female genitals.

In fact, originally, it comes from the word "chas": it was used in the 16th Century (and is still used today) for the hole (eye) at the top of a needle where the thread is inserted; of course, in the same period, due to the image, it also meant the sex of the woman. Later, both "chas" (needle) and "chat" (cat) were pronounced exactly in the same way, without sounding the final consonant. The confusion took place between two words and the second one became dominant , because of the image of a cat being assimilated to the image of the woman: the fur of the animal and the fur of the female genitals, that can be caressed. The last phenomenon was a logical switch from masculin to feminin, which gave "chatte", as it is used today.

In 1862, in Les Misérables, Victor Hugo uses "chat" and in 1912, the French poet Guillaume Apollinaire still does the same in his erotic text Les onze mille vergers: "Culculine se baissa et [...] decouvrit des cuisses rondes et grosses qui se reunissent sous le chat blond cendré come les cheveux." Between 1910 and 1930, "chat" is replaced by "chatte".

Therefore, it is understandable that the Napoleon soldiers used "petit chas" or "petit chat" (same pronunciation) in their daily language, and that the Czech people have picked up the expression from them.

I hope that everything is fine with you and that you will come and visite me in Bordeaux one day.

Best regards to you and to all your family.

Pierre Petit

Afrique du Sud

L’année dernière mes quatres amis ont visité l’Afrique du sud pour voir l’éclipse du soleil. Ce pays leur leur a beaucoup plu, alors ils deciderent de faire une deuxième expédition avec differents participants-Petr (le chef), D, Pasik, Váklaf (vidéo reportaire), IH (mon père), moi et Pupek (photo réportaire).

L’itinéraire de l’expédition
La première expédition leur a permis de visiter le nord. Pour la seconde fois nous avons envie de decouvrir le sud. L’avion a atteri à Cape Town. Nous avons fait de l’autostop jusqu’à Port Elizabeth avec arrêts à Mosel Bay, à Knysna et au parc national Tsitsikamma. Faire de l’autostop en Afrique du sud est facile. Une voiture vous arrête après 10 où 15 minutes. L’autostop est bon expérience, facile, cher quand vous payez avec le temps, gratuit quand vous payez avec Rands. En raison de notre porte-feuille de temps vide nous avons pris le bus à Durban. A cause de l’étendue de ce pays plusieurs africains voyagent pendant nuit. Ils montent dans un bus le soir et descendent le matin. Le bus a deux qualité. Vous ne devez pas chercher et payer le logement pour la nuit. A Durban nous avons passé une semaine à La conférence national du plasma poudreux. Nous avons essayé la troisième sorte de transport, de Durban jusqu’ à Pretoria avec arrêts au parc national de Cobham, Bloemfontein et Kimberley. Ça vois comme la station de bus. Il y a les mikrobus avec noms de stations finale. Les vehicles sont pour douze personnes normalement, mais il contiens seize fauteuils. Vous achetez le billet et attendez que le mikrobus se remplira. Vous attendez une heure, deux heures ou peut-être toute la journée. C’est un peu drôle, mais très avantageux. Le vehicle ne part jamais vide. Dernier type de transport était le taxi-de Pretoria au aeroport national à Johannesburg.

Qu’est-ce que nous avons vu?

Cape Town
C’est la capital de législative de l’Afrique du Sud. Un fort y été construit par les Hollandais en 1652 pour protéger cette escale sur la route en Inde. Aujourd’hui y habitent 855 milles gens dans le centre et 2,35 millions gens dans l’environ. C’est aussi la ville où domine la montagne tabulaire sur laquelle vivent les damans. Vous la pouvez visiter par la télécabine. Le Daman voit comme un spermophile pourtant c’est un voisin d’éléphant dans l’arbre anatomique.

Le Cap de Bonne-Espérance
C’est le plus célèbre cap dans le monde. Tous les marins l’ont vu au voyage commercial d’Europe à Inde avant l’ouverture du canal de Suez. Ils étaient heureux que la première demie de voyage est derrière eux.

Knysna
C’est une petit ville au bord de l’océan Indien avec une lagune.

Port Elizabeth
Près de ce port il y a „Addo Elephant National Parc“ où vivent beaucoup d’animaux sauvage-prèsque 400 éléphants, certains autruches, plusieurs antilopes et quelques d’autres.

Durban
Le lieu où se passait la conférence. Plasma poudreux est prèsque toute la matière dans l’universe sauf les étoiles et les planètes. Plasma poudreux vous permet de construire les choses extremement petits jusqu’à deux couches de molecules. Par exemple les ordinateurs avec les grandes mémoires. Après la conférence, nous avons resté encore deux jours. Une jour s’est passé à „TALA game reserve“. Il y avait les rhinocéros, les hippotrague, les zèbras, les hippotames, les girafes etc. La troisième nous avons visité un village typique à région KwaZulu Natal. Les gens y vivent également comme avant cents d’années. Ils habitent dans les maisons rondes sans l’eau chaude ou d’éléctricité. Ils se font des à-côtés avec du tourisme.

Le parc national de Cobham dans les Drakensberg montaignes
„Pour aller au parc vous pouvez marcher au pied 3heures dans un terrain accidenté. Où la seconde posibilité: Vous demanderez Steave s’il vous prend là-bas. Il a un grande voiture qui n’a pas aucune probleme avec le terrain accidenté.“ Cet homme a eu raison. Les pneus ont eu plus qu’un mètre. Le transport de nous a été très aventureux. Nous sept ont assyé sur le fauteuil pour 3. Nous avons fait une belle randonnée dans le parc-vers 20km. Il fait beau toujours dans les montaignes. L’air propre, paysage unique etc. Je crois que chaqu’un ça connaisse.

Bloemfontaine
C’est la capital de jugement en Afrique du Sud. J.R.R.Tolkien est né ici en 1892. Nous avons habité chaque fois dans le chaîne d’hôtels „Backpackers.“ Ça ressamble au chaîne d’hôtels Formule 1 en France. Bien qu’ils ne soient jamais les box en plastique totalment dégoutant, les vieux maisons restaurait ou une étage d’immeuble dans les grandes villes (Durban). Ils obtiennent quelquefois une petite office de tourisme. Celui-là était le meilleure. Non seulement que le propriètaire savait ou se trouve Praha, mais encore il a eu les photos de cette ville sur les mures.

Kimberley
La ville ou il y a le plus profond trou que a creusé un main d’un homme. Ce trou mésure 450mètres de diamètre et une profondeur de 900mètres. C’ést à cause un chef qui a ici trouvé trois diamants en 1871. Nous avons visité la mine de diamantes.

Le trousseau d’un voyageur
Il faut se rendre compte que vous n’avez rien besoin. Chaque kilograme inutile est inutile. J’ai eu la mape, le guide, les vetêments indispensable, un couteau et c’est tout.

D’autres reportages, d’autres photos et les vidéos vous pouvez voir ici

Le voyage en Afrique

Je vais raconter mon voyage en Afrique. Mais le début n’était pas à l’aéroport ou dans une agence de voyage. Adam, mon copain, achetait chaque jour pour le goûter une barre de chocolat. Il s’appelait DELI et il y avait une compétition: „Gagnez un voyage à Salt Lake City aux jeux Olympiques 2002”. Mais Adam n’a jamais gagné.

Une fois je me suis dit quand il n’a pas de chance peut-être j’en aurai. Je n’ai pas acheté DELI mais mon chocolate avait aussi une compétition pour un billet d’avion. Je devais avoir plus de chance qu’Adam à cause de mon gain à la première fois. Adam était très triste. Alors je lui ai proposé qu’il peut voler avec moi. Le billet d’aller retour, que j’ai gagné, était en Afrique. Nous pouvions choisir où nous voudrions aller. C’était un problmème pour nous parce qu’il y a beaucoup de choces à voir en Afrique. Mais nous nous sommes dit que ce n’est pas possible d’aller voir tout. Je devais laisser les esprits dans les pyramides en Egypte et Adam les lézards sur le sable chaud au Sahara pour le voyage prochain en Afrique.

Après les longues préparatitions nous sommes partis en avion à Johanesburg, la capitale de la République Sud-Africain. Nous avons pris le premier bus à la savane. Après dix heures nous sommes descendus parce que nous étions assez loin de la ville. Quand le bus est parti, nous somes restés seul seulement avec les animaux sauvages. Nous devions construire un camp en raison de l’arrivée de la nuit. Il était petit-Deux tentes autoures d’un grand baobab. Dans la première tente nous dormions et dans la deuxième était pleine de repas pour le mois prochain. Nous avons observé notre premier coucher du soleil sur l’hémisphère méridional. Le programme pour demain et les prochaines jours était observer, photgraphier et dessiner les animaux sauvages. J’ai dit: „Bonne nuit” et Adam a fermé la tente.

Nous nous sommes réveillés vers deux heures du matin à cause d’un bruit au-dessus de nous. J’ai ouvert la porte de la tente. Nous avons vu une silhouette d’un léopart sur le baobab. Il a mangé le reste d’une antilope. Nous essaions de dormir à cause de notre peur. Mais nous avons entendu d’autres bruits. Adam a dû ouvrir la tente parce que j’avais plus grande peur que lui. Maintenant nous avons vu plus d’animaux qu’un zoologiste pendant tout sa vie. Il y avait des éléphants, des rhinocéros, des singes, des gazelles, des léopards, des serpents, des antilopes, des girafes, bien sûr le roi des animaux le lion avec sa famille et beaucoup d’autres. „Mais qu’est-ce qu’ ils faisaient autour de nos tentes? Peut-être qu’ils cherchaient la nourriture. ”Nous avions beaucoup de chance. Les animaux ont mangé seulement le repas dans la première tente et nous sommmes restés vivants. Maintenant nous n’avons ni assez d’argent ni assez de nourriture. À cause de l’interdiction de la chasse nous devions quitter l’Afrique. Adam avait une idée de rester en Afrique encore: „Nous pouvons vendre ma dent d’or.”Mais c’était un peu trop risqué. Nous faisions l’autostop jusqu’à l’aéroport et nous sommes restés en République Tchèque. Notre voyage était court, mais nous avons vu tous les animaux que nous voulions voir.

Au dix-neuvième siécle vivait à Paris un conducteur d’engins. Il s’appellait Pascal et il adorait des artichou. Il en a acheté un paquet chaque mois après le paiement. Pascal travaillait à la firme de constructions. Cette firme se spécialisait aux constructions de fer. Par exemple aux ponts d’acier qui traversent la Seine ou les chemins de fer. Il avait la chance parce que cette firme a gagné la compétition de bâtir la tour Eiffel. La firme a acheté dix novelles pelleteuses pour ce projet. Il devait creuser au lieu où le reste de la firme construira le pilier du nord. Il connaissait bien sa pelleteuse parce qu’il est allé chaque vendredi soir à l’auberge avec André, un mécanicien. Quand sa pelleteuse est tombée en panne, il a pris ses outils et après 5 ou 10 minutes il pouvait continuer à creuser.

C’était un mercredi matin et il a commencé à creuser. Mais sa pelleteuse ne voulait pas marcher. Il lui a dit: „J’ai une panne du moteur. Je dois le réparer.” Après 10 minutes il était nerveux. Et pendant une heure il a essayé tout ce qui pourrait être en panne. Mais tout était correct. Seulement la pelleteuse ne voulait pas marcher. Il y a pensé toute la nuit, il ne pouvait pas dormir.

Jusq’au vendredi soir, quand il est allé à l’auberge voir son ami mécanicien. André a répondu: „Je ne savais plus quelle chose est tombeé en panne. Mais je connais quelqu’un qui peut t’aider. Il s’appelle Jacques et il est un esprit. Il vit au cinéma à l’appareil de projection. Ce cinéma s’appelle „Cher deux noisettes”. Il est très intelligent parce qu’il a vu tout les films qu’ils ont projectés au cinéma.”

Pascal est allé voir l’esprit Chez deux noissettes. „Salut Pascal” Jacques lui a dit. „Je sais ce que tu voudrais. Mais avant ma réponse, tu dois m’acheter un billet pour le film qu’on projette ce soir.” Après quelques minutes Jacques l’a reçu et il a continué à expliquer: „Ta pelleteuse est amoureux d’une autre pelleteuse qui creuse le pilier du sud. Il va travailler seulement quand il va creuser le même pilier que l’autre pelleteuse.” „Merci beaucoup. Votre conseil est plus précieux qu’un billet. Vous pouvez me rendre visite quelquefois et nous pouvons creuser ensemble. Sans vous nous ne construirions jamais la tour Eiffel” Pascal l’a remercié.