NEDĚLE 22. ČERVENCE
Delhi. Tma čekání na rozednění. Noviny. Směnárna. 39,60Rs za 1$. V Indii i v Pákistánu se platí v rupijích, zkratka Rs, v každé zemi mají jiný kurz, podobně jako v ČR a na Slovensku se platí v korunách, a přitom jde o úplně jiné bankovky. Voda. David si stojí frontu na turecký záchodek. Evropská mísa osaměle vyhlíží ve vedlejší kabince. Už prý zapomněl, jak se vytírá zadek vodou z kelímku. V 6h berem dva taxíky do města. Lepší než brát ve 2h šest taxíků. Dělíme se s klukem z Izraele.
-Už jsem v Indii potřetí. Tentokrát za kamarádem do města severozápadně od Delhi.
Nádraží. Lístky prodávají až od 8h, batohy do úschovny. Snídaně-proč s prvním průjmem čekat, jsme tu jen měsíc. Musíme, dle Davida, zážitků stihnout co nejvíce. Lukáš je ve svém živlu. David střídavě odpovídá na otázku, proč se mu tu líbí, ale ne zas tak moc, aby tu zůstal na celý život. Důležité je srovnání. Jedno bez druhého postrádá smyslu. Někdy bych sem rád jel s jinými kamarády a dělal jim průvodce. Předal zkušenosti dál. Možná někdy. Aby se sebou měli kamaráda, co ví, kde je nádraží a kde se prodávají lístky na vlak. Vyrážíme dobýt město. Pár špatných fotek. Mango a granátové jablko. Čistič uší. Petr s Lukášem. Jeden z nadšení z neznámého, druhý z nostalgie. Knihkupectví. Lukáš si tu před třemi lety koupil nějaký spiel. Nejhorší jsou ty ženské vystrkující holá záda. Naštěstí je tu 90% chlapů. Všichni mají pěkné oči. Rikšou k Červené pevnosti. Naskládali jsme se vši do vozítka. Kluci vzadu, Leňa na nich, já vpředu objímajíce řidiče, snažíce se nevypadnout. Dlouhá řada a vedro nás odrazuje. Jdem do konkurenčního chrámu přes ulici. Boty venku. Rýže obětovaná bohům všude po zemi. Košile. Ekologická rikša- na lidský pohon- žádné zplodiny. Už to někdo chytrý chtěl zakázat. Argument, že rikšáci bez práce by umřeli hlady, byl nakonec silnější. Taxikáři mají za povinnost jezdit na plyn. Nádraží. Pes na kolejích. Vlakem do Amritsaru. Sedíce vedle Sikha s oranžovým turbanem, snažíce se vést rozhovor, moc jsem nerozuměl.
-Co děláte?
-Jsem učitel. High school, Punjab. Mluvím Hindu a ještě jeden místní jazyk (jméno jsem zapomněl) . Jsem Sikh.
-…a anglicky…
-ne, anglicky vůbec neumím.
Střídavě spánek. Dej si nohy klidně na druhou lavku. Hmm. Dík. Indové mají osobní prostor mnohem menší než Evropané. Dveře ve vlaku se nezavírají, Indové v nich stojí a hledí na ubíhající krajinu. Stejně jako chlapec přibližně stejně starý jako já.
-Ahoj! Jo, já jsem studoval fyziku dva roky, ale bylo to těžké, teď dělám ekonomii MBA. Mám starší sestru a bratra. Sestra se provdala do Kalifornie a má tři auta. Tři. Představ si to. Tři. Chápeš?
Po pravdě řečeno jsem to teda moc nechápal, ale budiž. Amritsar. 50Rs ke chrámu. Ubytovna. Procházka ke chrámu. Celý ze zlata, kolem svatá voda, ryby, čtvercové nádvoří z bílého mramoru. Chrám je jako by nedosažitelný. Vede k němu sice lávka, ale nepatrná, přehlédnutelná, nepodstatná. Ryby. Fotky. Jídlo zdarma. Nutný šátek na hlavu, naštěstí na místě půjčitelný. Sprcha. Čekajíc frontu, potkávám Izraelce.
-Jsem tu čtvrtý den, celkem na dva měsíce.
-Co to čteš?
-Ale leželo to tu na lavce, o Kundolíze Rýžové, americké ministryni zahraničí, nemají ji zde moc rádi.
Autem na hranici. Kontrola. Kontrola. Kontrola. Kontrola. Poslední asi nejlepší. Velká místnost, snad i přes dvě patra. Dva dlouhé stoly na vybalování zavazadel. U stropu větráky a okna. Opadaná omítka. Dveře do zahrady. Na práh přiletěl neznámý pták. Možná hrdlička nebo drozd. Pelikán to rozhodně nebyl. Nějaký holubář by ho možná poznal. Zavrávoral a spadl ze schodů pryč do zahrady a tím zmizel za obzorem. Asi pojedl něco kvalitního jedu na krysy. Welcome in Pakistan. Měním peníze v kurzu 77Rs za euro. Svezem Vás z hranic do nejbližšího města za 400Rs. Usmlouvali jsme to na 25Rs, odmítli a jeli MHD za 14Rs. Dávám se do řeči s prodavačem lístků. Ashi. Přijíždíme do Lahore.
ÚTERÝ 24.ČERVENCE
Busem do Mansehra. Jídlo a dalším busem do Gilgitu. Už se začíná stmívat. Tři policejní kontroly. Urvalo se kus cesty. Zasypalo ji kamení. Bus staví v Chilas. Hotel za 700Rs pokoj pro dva. Berem dva, ať máme pokoj. Procházka městečkem. Kolem vrcholky nad 5000. Velký Vůz. Měsíc. Sedíme u plotu, přichází k nám místní na kus řeči.
-Česká Republika? Ano, znám. Jednu ze svých zbraním mám ze Zbrojovky Brno. (Asi jich má víc.) Jsem geolog. Master of geology. Zkoumáme terén, chceme v Chilasu stavět vodní elektrárnu na Indu. Trochu to již znám, jako předchozí zakázku jsem prozkoumával místní hory. Území o rozloze 80 000km². Je tu hodně nalezišť zlata, stříbra a spousty jiných drahých kovů. S velkou pravděpodobností se to bude všechno v blízké budoucnosti těžit.
STŘEDA 25.ČERVENCE
Busem do Gilgitu. Cestou za oknem vrcholek Nanga Parbat. Sesypaná cesta. Auto s cisternou na hřbetě po kolena v bahně. Nálady a pocity běží rychleji, než je stačím zapisovat. Gilgit. Vanem do Karimabádu. Van je něco mezi menším autobusem a dodávkou, pět řad po čtyřech místech k sezení. Je nás zhruba dvacet plus jeden na střeše. Drží batohy nebo se drží batohů? Střídavě s Davidem zvědavě nakukujeme, jestli ještě nespadl. Vedle mne sedí průvodce.
-Už do tohu fušuju 19let, začal jsem ve 20. (Takže mu nejspíš bude 39.) Většinou tady na Karakoramu. Mám tři děti, manželka učí v Karimabádu v japonské škole. Před lety tu zemřel při výstupu na sedmitisícovku slavný japonský horolezec. Jeho manželka ji postavila k uctění manželovy památky. Každým rokem se v Japonsku dělá sbírka na chod školy, děti-studenti si platí školné a všechno dohromady to funguje. Podívej, nalevo. To je Lady Finger, na vrcholu bydlí královna v mramorovém paláci, nikoho nahoru nepustí. Palác je samozřejmě neviditelný. Pouze ve čtvrtek přes den a pátek večer ho můžou spatřit místní šamani a šamanky.
Stále nemám průjem, divné. Číňan s Angličankou.
-Ahoj. Studovala jsem geologii na University College of London, pak čtyři roky práce a dva a půl roku jsme cestovali- Jižní Amerika, Asie, Afrika. Pronajímáme v Londýně byt, na účet nám chodí peníze z nájmu. Teď jsme na dovolené v Pákistánu.
Karimabád. Jídlo. Net. Rainbow Hotel.
Vajíčková snídaně. Bydlí s námi v hotelu čtyři Frantíci s jeepem.
-Jeli jsme z Paříže do Šangaje, tam dva roky pracovali, teď jedeme zpátky domů.
Vzhůru na Ultar Meadow. Napotřetí trefujem cestu. Už jsme skoro chtěli telefonovat Jirkovi. Meruňky. Všude. Kanál. Stavba vysekaná do skály.
Kemp se správcem Alim. 3270m.n.m.
-Studuju fyziku na Univerzitě v Gilgitu, po prázdninách jdu do třetího ročníku. Pákistán? Ne, vůbec se necítím jako Pákistánec. Bydlím v Karimabádu, školu nám platí Japonci, internet Kanaďané.
V noci hvězdy. Černé díry v mléčné dráze.
Nahorudolů po schodišti band. Ještěrky. Koblížky. 4257m.n.m. Hon Pass. Aklimatizační výstup. Výhled na Rakaposhi 7788, Diran 7266, Ultar 7388. Spíme v kempu u fyzika Aliho.
SOBOTA 28.ČERVENCE
Sestup. Chůze nad propastí. Kanály na Marsu. Spíme v Duhovém hotelu v Karimabád.
NEDĚLE 29.ČERVENCE
Na benzínce nabíráme benzín do benzínového vařiče. Jeepem do Hoparu (vyslovováno Hoper) 2790m.n.m. Vesnice. Odplivující si domorodkyně před skupinkou čtyř bělochů- Petrovi není nejlépe, zvažuje zůstat v hotelu namísto plánovaného výstupu na Rush Peak 5098m.n.m. Měním pytlík sušených meruněk za dvě čerstvé.
PONDĚLÍ 30.ČERVENCE
Brzo ráno po stále ještě zamrzlém ledovci. Laškující domorodkyně nabízí meruňky. Ztrácí se v ledovci, doslova nám utekli, ale bylo to nefér, měli oproti našim pohorkám mnohem kvalitnějši obuv- papuče. Přecházíme druhý ledovec. Pláně. Jen my a batohy. Jako na měsíci. Na Marsu. Na obzoru silueta pana jaka. Táboříme v oáze. Potůček. Voda. Zjišťujem, že vařič zůstal u Petra v batohu. Rozděláváme oheň, vaříme do zásoby. Přišel na návštěvu bludný Holanďan.
-Cestuji s manželkou, potkali jsme se v Kolumbii. Máme dva nosiče. Živím se vším možným, učím ve škole, prodávám auta, pronajímám dům, píšu do novin…po Pákistánu máme v plánu jet po zemi domů, do Holandska.
Hlavně abys nezabloudil…
ÚTERÝ 31.ČERVENCE
Konečně mám i já průjem. Vycházíme v 6h, později by nám Slunce mohlo znepříjemnit výstup do plánovaných 4400m.n.m. Holanďan šel až k Rush Laku.
STŘEDA 1.SRPNA
Mlha. Vzhůru, kolem jezera Rush Lake. Lukáš neváhá. Vypadá to zde jako v Rumunsku-tráva, pasoucí se dobytek. O kus dál a výš volně přecházíme do krajiny Vysokých Tater. Suťovisko. Čekal jsem, že v 5098m.n.m. bude, když ne na sněhuláka, tak alespoň na malou přestřelku. Ale to jsem se spletl. Rush Peak je tuctová pětitisícovka. Koncem devadesátých let se o ní zmínili v časopisu Koktejl- hora, ze které je za pěkného počasí možno vidět Gasherbrum I. & II., Broad Peak a K2. Od té doby sem míří spousta Čechů.
PÁTEK 3.SRPNA
Odjíždíme z Hoperu směr Aliabád. Řezník na ulici. Vanem do Passu. Maďaři sedí na střeše. KKH. Řeka Hunza. Vesnice Passu: dva obchůdky, směrem k řece pár domků. Hotel Shisper view. Restaurace. Jako v Lípě na benzínce. Jako na D1 na odpočívadle. Placka se zeleninou. Vítr. Bunda. Procházka po vesnici. Hotel. Frantík cestovatel.
-Bydlí na půl cesty mezi Bordeaux a Toulouse. 10 měsíců na cestě. Amerika. Los Angelos. Nový Zéland. Austrálie. 3-4000euro na rok. Trubky v uších. Studoval Art plastiques, rok byl na stáži v Montrealu. Dred na bradě. Holá hlava. Zabiják.
Tma. Hvězdy. Náklaďáky.
SOBOTA 4.SRPNA
Výlet na mosty. Ostré Slunce sleduje výletníky. Egypt. Sfinga. Fata morgana. Most. Lano. Suché trámy. Při pohledu pod nohy se voda nehýbe a celý most se otáčí jako velký kolotoč. Zpět do pouště. Potkáváme Frantíka s Japoncem a ještěrkou. Druhý most. Vesnička. Paní zvoucí na čaj. Jdem stopovat zpět do Passu. Chlápek, co založil server seznam.cz
-koupili si s kamarádem letenku do Pekingu. Na letišti mírné překvapení. Eh, co tu budem dělat? Rychle zpět domů. Kdy letí první letadlo do Evropy? První volná letenka je za tři měsíce, pane. Aargh! Pojedem stopem. Uplynul týden. Stopovali v pustině. Poslední jídlo. Poslední sušenky.
A pak zastavilo auto a vzalo nás zpět do Passu. Restaurace. Ovocná rýže s morušemi.
NEDĚLE 5.SRPNA
Jdem na procházku do hor. Již třetí. Lupgar Sar Base Camp Trek. Nástup do základního tábora pod horu Lupgar Sar 7200m.n.m. Na snídani litr a půl Coca-Coly. Najímáme si jeep za 1000Rs do vesnice Duk. Domlouváme jeep na úterý na 15h. Poušť. Sucho a kameny. Malý princ. Sahara. Žlutá. Bílá. Had. Osamocené stromy. Písek. Vodou vyřezané stěny do usazenin. Nevzal jsem si vodu. Strom. Chata místních pastevců. Bospuraghil. Čaj. Kozí mléko. Čert 50, vousatý 25, Kluk 17. Žlutá bunda North Face. Klučina Ali 7. Při zítřejší cestě určitě potkáte Japonské horolezce, možná i Korejské. Cesta pro vodu. Čert zmizel do tmy nánosů ledovce. Spíme ve stanu 3856m.n.m.
PONDĚLÍ 6.SRPNA
Nadšení z výšky. Základní tábor (Base camp) má být, dle průvodce, 4900m.n.m. Dle pastevců lze vylézt až do tábora ABC (Při výstupu na vysokou horu mají tábory názvy: BC-Base Camp, ABC, C1-camp 1, C2-camp 2, …, až vrchol). Vlevo suťovisko, vpravo ledovec, pod nohami břidlice, celý den. Japonský tábor stále nikde, jen obal od tyčinky s kaligramy. Mezi tunami břidlicové suti. Jdem moc dlouho, a stále žádné stoupání. GSP měří 43**. Vzdušnou čarou jsme ušli 7,24km. V průvodci Osamělá planeta je asi chyba. Tábor nikde. Cesta zpět. Jídlo. Kuskus. Salám. Polévka pro osm osob. Nudle s omáčkou. Dle nápisů na obalech jsem snědl porcí pro 15 až 20lidí. Čert + synovec (student inženýr) + dnes přijdivší synovec (voják z povolání) nás zvou na večeři. David leží mrkev ve stanu, nožky má nahoře. Rýže s bramborami a neznámé koření. Kozí mléko- místy smetana. Chuť kyseloslaná, moc dobré. Něco podobného míval děda na svačinu, dle strýcových vyprávění. Černá noc. Jupiter. Spíme tamtéž, jako předchozí noc.
ÚTERÝ 7.SRPNA
Aigure, hněv boží. Sestup z mraků, sestup z nebes. Návrat. Cesta zpět. Dolů z hranice 4000m.n.m. Inženýr a voják mají stejnou cestu. Na konci pěšiny odbočují vpravo, směr vesnice Shimshal, kde bydlí rodiče. Mladší je na škole v Karimabádu. Starší bydlí na předměstí Lahore.Třetí bratr je horolezec, máme přijet příští rok, vezmou nás na nějakou šestku. Mírně zpožděný jeep si nás udobřuje pytlíkem jablek. Již třetí noc v Shisper view. Večeře placka s kari zeleninou. Vedle bydlí dva Angláni. V recepci mají průvodce Čínou. Nevýhoda velkých zemí je v tlustých průvodcích.
STŘEDA 8.SRPNA
Z Passu vanem do Gilgitu. Město na hedvábné stezce. Hotel Medina Guest house. Jídlo. Po chvíli jako doma. Nadšení omrzí. Komáři. Obchůdky se vším možným. Oblek. Jídlo v místních putykách. Pozdní rozhovory s cestovateli. Carlos z Kolumbie.
-Jsem na cestách už rok. Z Jižní Ameriky se nám vyplatí jet do Asie na delší dobu. Letenka stojí 3-4000$.
Karolina z Yorkshire.
-Učím angličtinu za ubytování a stravu. Potkali jsme se s Carlosem před půlrokem v Indii, pak každý cestoval sám a těď jsme se setkali podruhé- v Gilgitu.
Alam Jan Dario z Chitralu, dělal průvodce těm, co psali Osamělou planetu.
Pegas v nadhlavníku, asi jsme šli spát pozdě.
Bloudění městem. Ulička s automobily. Shánění letenky z Gilgitu či Skardu do Islamabádu. Není místo v letadle. Pokus o mešitu.
-Můžeme dovnitř? Nevadí, že nejsme muslimové?
-Běžte, mešita otevřena každému.
-Ne, pokud nejste muslimové, nemůžete.
Dva Pákistánci se začali hádat. První nás omluvně zve do místního pajzlu, rozuměj čajovny. Černý čaj s mlékem a cukrem.
-Vy jste bratři?
-Ne.
-My všichni jsme bratři.
Hledání hudby.
-Máte metal? Tvrdou hudbu? Kapelu Starings?
-Classical music? Pop?
-Ne, díky.
Lukáš odjíždí. Muž s kotletami bude cestovat sám.
PÁTEK 10.SRPNA
Cesta do Skardu. Rozloučení s Carlosem. Adios amigo. Osmi hodinová houpačka. Švidrající tatínek s okopírovanou občankou vysazen policií.
-Jste muslimové?
-Ne, křesťani.
-Tak to jsme bratři.
Lenčiny mateřské pudy se snažily rozveselit opuštěné děti, zanechané zatknutým otcem svému osudu. Marně. Skardu. Konec světa. A přesto tři obchody Baťa. Nic tu není. Hezké městečko-ulice. Oslavy smrti Mohamedova vnuka nás mírně zdržely v cestě. Mnoho lidu v ulici (je tu pouze jedna, proto jednotné číslo). Ochotně nás doprovází policajt. Vysoký, štíhlý, strašně veselé a nadšené oči.
-Česká republika? Jasně, znám. Football team. Very good.
Zavedl nás až ke dveřím hotelu. Sice za 250Rs/osobu a noc, ale bylo mi trapné ho tahat od dveří jednoho hotelu k druhému. Všechno je nové a čisté. Připomíná to horskou chatu na Slovensku. Ovšem pozor. Oknem lze vylézt na ochoz a obejít polovinu budovy, vlézt za Davidem a Lenkou do pokoje nebo jen sedět na šutru a pozorovat ruch ulice. Městem, ovoce, zpět na ochoz. Plejády.
SOBOTA 11.SRPNA
Ráno shánění letenek v kancelářích PIA: Pákistán International Airlines.
-Je mi líto, pane, první volné letenky na trase Skardu-Islamabad jsou na 2.září. Cena přes 4000Rs.
Z vyprodaných busů společnosti NATCO nás směřují do Masherbrum tours, za 1000Rs na osobu až do Rawalpindi, předměstí Islamabádu. Měníme s Petrem peníze, po chvíli hledání nacházíme jistě nejlepší kurz ve městě. 79Rs za Euro a 59 za $. Výšlap na pevnost. Jižně od města, přibližně dvacet minut chůze. 16-17.století. Dormitory pro vojáky, věž, střílny, rozhled na písečné duny. Výhled na celé údolí Skardu 10*40km. Příjemně roztáhlé koryto řeky, místy spíše jezero. Voják na civilce ochotně půjčuje triedr 6*30, nejspíš rád, že ho vytrháváme z monotonie slunečného dopoledne. Zpět do hotelu na oběd. Již klasicky dvakrát kuře, dvakrát zeleninu, Colu a čapátí (místní placky). Siesta. Mezi odpoledními variantami k jezeru Sadpara nebo výlet na písečné duny, volíme tu třetí: půjdem do města a seznámíme se s někým. Ještě jsme ani neprolezli celý bazar a už jsem se zapovídal se studentem ekonomie.
-MBA: Master business administration. Mám dva starší a dva mladší bratry a blíže nespecifikovaný počet sester. Studuje v Karachi. Ráno škola, večer 7 až 8hodin pracuju u počítače, jen malá práce za 4000Rs. Stačí mi to. Snažím se po rodičích nechtít na studia žádné peníze. Už jsem pryč z domu 6 let a ještě mi zbývají 4, když vše půjde dobře. Město Skardu se původně jmenovalo Alexandrie a založil ho Alexandr Veliký při svých válečných výpravách po Asii. Za 2000let se název postupně zkomolil na Skardu.
Pomáhá nám najít internetovou kavárnu. Dobré zprávy od Lukáše. Živ a zdráv v Lahore, cesta Gilgit-Rawalpindi trvala 27hodin. Na Nasbit Rd koupil Canon originál objektiv zoom 100 až 200 za 59$.
-My, když chceme jet na prázdniny kupříkladu do Dubaje, 16000Rs stojí letenka a 40000Rs visa. A to nemluvím o Spojených státech nebo Velké Británii, tak velké číslo neumím ani vyslovit.
Student ekonomie nám ukazuje, kudy vede cesta k řece- Indus. Babráme se po kotníky, ťapkama po oblázcích. Ekonom komentuje geopolitickou situaci světa:
-Jestli Spojené státy zaůtočí na Írán, vůbec to nebudou mít tak jednoduché, jako v Afghánistánu-roztřeštěné zemi mnoha konflikty. Kdežto Íránci jsou hrdý, sjednocený lid.
Pan Cílek psal nedávno v Respektu (březen-duben 2007) zvláštní postřeh: Saudská Arábie zvýšila těžbu ropy začátkem války v Iráku o množství, co těžila tato napadená země. Pochopitelně časem klesla na svou původní úroveň. Šlo o podivnou náhodu. V součastné době neexistuje na světě země schopná nahradit množství ropy dodávané Íránem. Proto Spojené státy ani nemohou zahájit žádný vojenský konflikt v dané oblasti.
Hledáme restauraci, všude lámou rukama:
-Elektřina jde až od 7hodin. Tady máte čaj, musíte půlhodiny počkat.
NEDĚLE 12.SRPNA
Jdem na zastávku na opačném konci ulice/města: Masherbrum tours. Batohy na střeše, minimálně hodinová cesta může začít. Chlápek sedící sedadlo přede mnou se se mnou dává do řeči. Vypadá na 35, ale určitě bude o deset let mladší. Jako všichni Pákistánci.
-Jsem ze Skardu, studuju v Islamabádu fyziku. Právě jsem dokončil bakalářské studium, teď jedu na rozřazovací zkoušky na magistra. Chtěl bych se dostat na electronics, berou tam jednoho ze sta. Pokud budu horší než ostatní, zařadí mě na geofyziku, případně na obecnou fyziku. Tady vlevo za kopcem jsou už 30let američtí vědci. Prý měří počasí a zkoumají terén. Mám trochu strach, jestli na nás nešijou nějakou boudu. Severní Pákistán je velmi strategické území. Lze odsud kontrolovat Pákistán, Indie, Čína, Afghánistán, Tádžikistán a Kyrgyzstán. Je tu spousta drahých kovů. Můžete se odsud jednoduše dostat do vesmíru. (Je pravda, že Francouzské rakety Ariane se vystřelují z Francouzské Guiany, neb je odtud blíže na oběžnou dráhu, než z Evropy. Američané a Rusové postavili své raketové základny co nejblíže rovníku: Florida + Kazachstán. Ale jak to souvisí s nadmořskou výškou?) Ukazuje vysvědčení. Známky se uvádí v procentech. V prvních třech kolonkách je vždy na výběr ze dvou předmětů: Fyzika 96/ Chemie prázdná; Matematika A 100/ Botanika prázdná; Matematika B hodně/ zoologie prázdná; dále jazyky: Skardu, Arabština, Angličtina, učitelství a další předměty. Celkově mám 56procent a to je u nás dost.
Kolem šesté večerní najíždíme na Karakoramskou dálnici, postavena v letech 1966 až 1978. Odbočku z ní do Skardu dostavěli až v roce 1988. Město se od té doby rozrostlo až do dnešní podoby. Dnes máme dvě školy, je v plánu stavět dalších deset, ať už ve městě či blízkém okolí. Až dostuduju, chci na jedné z nich učit. Doteď mě platili pouze rodiče, ale letos s titulem bakalář můžu a budu učit na poloviční úvazek na střední škole v Islamabádu.
Kolem osmé zastavujeme v pustině mezi Gilgitem a Chilasem. Je tu jen pár domků, krámek s čajem a konkurenční krámek se studenými nápoji. Cesta zasypána kamením: Musíme počkat do rána, přibližně mezi 4 a 10 hodinou přijedou bagry ze správy silnic a dálnic a vše odklidí. Čaj. Čaj. Zákusek. Kola. 7-Up. Kola. Jdem spát na zídku.
PONDĚLÍ 13.SRPNA
Ve 3 ráno nás budí z polospánku. Jede se dál. Ve 4 ráno zastavujem v Chilasu. Asi to mělo být na snídani. Ve zbytku autobusu jsou převážně vojáci v civilu jedoucí ze Skardu do Rawalpindi na měsíční prázdniny domů za rodinou. Spánek. Vedro. Vlevo propast + Indus. Vpravo kopec až do nevdím. Zastávka v Beschamu na oběd. Jdu na ulici sehnat vodu na pití, cestou míjím tři krámky se vzduchovkami a brokovnicemi. Dál a dál po KKH. V buse s námi jede též jeden Ph.D. student mikrobiologie. Za tmy, deště a příležitostných blesků přijíždíme do Rawalpindi. Fyzik nám pomáha se vymotat ze zmatku nádraží. Usmlouval dva taxíky po 150Rs až k hotelu. Jede s námi, nocuje u známých, patrně poblíž našeho hotelu směr nádraží. Po chvíli náš taxík předjíždí taxík číslo dva.
-Víš, tento taxikář nemá řidičák, nechal pro jistotu jet prvního svého kolegu.
Vítejte v Rawalpindi. Hotel Al Falah, pokoj pro dva za 450Rs na noc. Jako v Paříži. Vysoký dům. Vše mírně ulepené, odhadem 50 až 100 let staré. Jdem s Davidem korzovat, kupuje v prvním obchodě vlajku. Stojíce na rohu křižovatky obdivujem ruch velkoměsta. 14.srpen je národním svátkem –Den nezávislosti na britském kolonialismu. Auta houkaj, brzdy kvílí, policajti laxně přihlíží, už nám berou techničák. V noci by Vás možná spletlo, že nám svítí jedno světlo. Je to celkem votrava, přesunem se zpět na pokoj. Focení blesků a ohňostrojů z okna pokoje.
ÚTERÝ 14.SRPNA
Snídaně v prvním patře hotelu s výhledem na ruch ulice. Chůze městem. Výměna peněz. Zatím nejlepší kurz. 82Rs za euro a 62Rs za $. Nádraží. Za 85Rs jízdenka do Peshawaru. Ve 12hodin odjezd. Na vedlejší koleji je odstaven vlak s tanky. Ve 12:50 odjíždíme směr divoký západ. Dřevěné lavice. Na polici na zavazadla občas někdo spí, mřížovaná okna, skleněné tabulky otevřeny, betonová podlaha. Kolem 7 večer jsme ve městě na P, 60km od země na A. Vystoupivši se ptáme policajta na cestu, ochotně nás kousek doprovází, následně ukazuje rovně a tám u toho baráku na horizontu zabočte doprava. Vcházíme do hotelu a akorát se stmívá. Kebab. Hrozny. Mango. Dostáváme pozvání na zítra na čaj od prodejce koberců.
Snídaně. Omeleta s cibulí a další, ovšem už nerozeznatelnou zeleninou. Zelený čaj. Jdem do starého města, ještě před padesáti lety obehnaného hradbami s mnoha branami. Lidé ještě přátelštější a zvědavější než kdekoliv jinde.
-Hello! How are you? What country?
Doprovází nás neznámý chlapec, něco mezi 16 a 18lety.
-Vaše města jsou určitě krásnější, čistší a klidnější než náš Peshawar. Chtěl jsem studovat business, ale otec mě přinutil jít na vědy:fyziku a biologii. Udělali jsme kompromis a jsem na biologii, zoologii mám raději, ale botanika je taky dobrá. Matiku bych nepřežil.
Už se nestíhám dívat kolem sebe, omezuji se na základní úkony: mám foťák, hloubka kaluží nepřesahuje okraj mých sandálů, zbytek tlupy je když ne na dosah, alespoň na dohled. David se jde za 20Rs oholit, Petr za 50Rs i ostříhat. Chvíli mu nechávají páni holiči loketky, chvíli knír, ale jde dohola. Jídlo. Kebab (Skopové). Dvakrát kuře. Vedro. Hotel. Sprcha. Hurá za prodavačem na slíbený vyhlídkový let nad městem na létajícím koberci. Dole u vchodu ukazujeme včerejší vizitku, prodavači nás posílají po schodech s výhledem na palmu do třetího patra. Malý krámek. Všude hromady koberců. Dva prodavači 23 a 26 let, občas se mihne starší pán.
-Před jedenácti lety jsme odešli z Afghánistánu kvůli válce, od té doby tu máme krámky, já bydlím v Karáčí (říká první), před týdnem mě přijel vystřídat tady otec (ukazuje an staršího pána). Ještě čekám na obchodníka z Turecka. Turisté si koupí jeden, dva koberce;obchodníci-překupníci berou po stovkách. Turek by mohl koupit sto až tři sta kusů.
-Je v Afghánistánu bezpečno?
-Jak kde. V Kábulu a Kandaháru ne, v Mazáre Šarífu ano.
-Plánujete se vrátit domů?
-Ani ne, přišli bychom o práci, obchod a ztratili bychom kontakt s dalšími obchodníky. Máme otevřeno 24hodin denně. Nemůžeme si dovolit přijít o jediného zákazníka. Jediný, kdo se vrátil (říká druhý) byl můj otec. V Pákistánu je moc velké horko, má 80roků a byl celý život zvyklý na afghánské chladnější klima.
Město. Jídlo.Kebab. Hrozny. Jdem s Davidem na mangový a banánový džus/ šejk/ koktejl.
-Ahoj, posaďte se. Prodavač: Studoval jsem business, ale neměl jsem dál peníze. Tož mám tento krámek. Kolega: Já mám krámek o kousek vedle. Od 7 do 12 prodává mladší bratr, já jsem ve škole, odpoledne mám vše na starost zase já. Otec je učitel, vydělává 6000Rs, já si v krámku vydělám 3 až 4000Rs. Doma nás bydlí deset, každý musí pracovat. S 25 až 30 000Rs lze uživit celou rodinu.
Lístky na vlak. Muzeum. Sochy budhů: Budha s vlněnými vlasy, Budha s kudrnatými vlasy, Budha s drdolem. Vedro. Horko. Prach. Žízeň. Jdem snad na opačnou stranu města na oběd. David: já si dám kuře. Petr: já si dám kuře. Ano, a opravdu, číšník přináší lavór a vněm opečená kuřata, a dnes byla možná akce: ke dvou kuřatům, třetí zdarma. Lavór je až po okraj plný masa. Obsluha se tiše vsází, zda cizinci všechno sní. Nakonec snědli. Výkon lze přirovnat k výstupu na Rush Peak. Hotel. Pokoj. Sprcha. Město. Mešita. V porovnání s gotickou katedrálou je místní stavba trochu neohrabaná. Dva až tři metry tlusté zdi, masivní sloupy. Div, že se to nezřítí vlastní vahou. A co pyramidy? Hromada kamení? Čtvercové podstavy, výška ku hraně v poměru 1:π/2. Motání se starým městem. Ulička zlatníků. Čajovna. Jak jitra z paneláku, kastrůlek na hořáku, Jak vůně kardahomu, a ráno domů, domů. David Kebab. Hrozny. Mango. Kdo nejed mango, smutně žil. Nádraží. Čekání. Mávání. Loučení. Úterní policajt, větší než Jirka Kožík, kolena ve výšce hlavy ostatních cestujících. Vlak se od minulého liší polstrovanými sedačkami. Ochota lidí v kupé a snaha povídat si pastunštinou mě vykolejuje na trati Peshawar- Lahore.
PÁTEK 17.SRPNA
Ranní probuzení zimou. Slunce. Krajina. Města. Lidé. Lahore. Nádraží. Taxík 400Rs do Internet Regal Inn hotelu. Lence není nejlépe. Krátké výpravy na průzkum města. S Davidem na Kolu a zpátky. Oběd v americké Pizza Hut. Bude to za 17,5minuty, chlapci. Asi nepoužívají metrický systém. Lékárna. V hotelu s námi bydlí tři Francouzi, dva učitelé a jeden lékař. Slibuje zítra ráno vybrat Lence v lékárně léky.
SOBOTA 18.SRPNA
Čekání na Godota. Godot nepřichází. V 11 hodin jdem do lékárny. Jdem městem. Ulice. Křižovatka. Afreux. Horreure. Cauchemar. Oběd v A.F.C. Asian Fried Chicken. Nikdy více. Velká mešita. Mešita Chána Wazíra.
NEDĚLE 19.SRPNA
Vstávám v šest ráno vedrem. Procházka do ještě spícího města. Coca-Cola na snídani. Všude zavřeno. S trochou nadsázky, by se dalo říct, že je i ticho. Prázdné ulice. Jen odpadky. Nikde žádné davy. Oproti včerejšku k nepoznání. Druhá výprava do města. Černobílý film. Taxíkem na hranice. Měním zbylé peníze za tekutiny. Hranice. Amritsar.
ÚTERÝ 21.SRPNA
Letadlo. Spánek. Istanbul. Něco mezi Maďarskem, Rakouskem a Prahou. Semafory. Jedna linka metra, dvě linky tramvaje.







